Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 11. srpna 1881

Každý den jezdím do Passy, ale sotva se usadím, znechutím si to, co začínám. Nejprve Fortunata, kterou jsem propustila a zaplatila jí šest sezení nadarmo; pak ten obraz, do něhož jsem byla celá blázen a celá horečnatá ho udělat. Julian řekl, že je třeba kompozici upravit, vylepšit, a to stačilo, abych už nevěděla, co dělat. Přesto jsem ho nejprve začala, ale jakmile jsem začala, dostala jsem z něho odpor a strach.
Pravda je, že mi zbývá jen dvacet dní, a co když bude pršet?
Jsou to čtyři hlavy v životní velikosti za dvacet dní. A pak... A přece se každá taková hlava udělá za den, jde-li to dobře, ano, ale co když je třeba je předělávat? Zkrátka je to předmět protivného váhání, z něhož mě desetkrát za hodinu polévá horko i mráz. Udělám-li ho, nebude to vše, co... Vždyť koneckonců spěchat, dělat ledabyle nestojí za nic, a jestli ho neudělám já, udělá ho někdo jiný, a pak! Všechny ty plakáty, jimiž jsou pokryty pařížské zdi, a hloučky, které postávají, ta volební horečka; můj obraz, to je právě volební plakát, před nímž stojí kramářský chlapec s košíkem, dělník, který se směje na pána s aktovkou pod paží, floutek s velmi hloupým výrazem a obrovský bonapartistický klobouk, z něhož je vidět jen... ten klobouk. V pozadí drobná žena.
Je to velké jako ve skutečnosti, po pás. Zkrátka tohle i ostatní mě přivádí k šílenství, ruka se mi při psaní třese. Sotva mám nějaký nápad, hned si ho znechutím.
Nebylo nic než ten obraz a já ztratila tolik dní a hle, pořád jsem nerozhodná.
Zatracená povaha, když smím dělat, co chci, už nevím, co dělat. Je to má nemoc, co ze mě dělá hlupačku, a to čestné uznání pro Breslau mě úplně ochromuje. Cítím se ztracená ze všech stran a v nejvyšší hrůze z toho, že bych měla kohokoli vidět.
Mluví na mě, neslyším nebo špatně... Zkrátka zdá se, že jsem si zasloužila... bez toho... Nebe je spravedlivé. Ptám se... Jde o to, že o tom obraze Julian a ostatní říkají, že není ani nový, ani originální; budiž, ostatně nevím. Je každopádně aktuální, a pak, je-li dobře proveden, bude vždycky dobrý. A ten strach z lidí, kteří budou pózovat, a čas?
Jedním slovem jsem rozrušená a nešťastná a už nic nevím. A ještě musím zjistit, jestli tu Alexis bude během srpna, pózuje mi toho floutka a bez něho není obraz, a ještě jsem nenašla toho starého pána s aktovkou.
To všechno by nebylo nic, kdybych byla rozhodnutá a měla elán.
A ztrácím čas a kazím si oči čtením, abych se uklidnila. Zkrátka už nemám komu své váhání přednést, Tony ve Švýcarsku, Julian v Marseille. A já v koncích. Sotva se k čemukoli rozhodnu, jakýsi hlas mi říká... Zkrátka ať udělám cokoli, vždycky to udělám ke své škodě. Vzdám-li se obrazu, udělá ho někdo jiný a mě to bude smrtelně mrzet; udělám-li ho, udělám ho ve spěchu, špatně, bude pršet a mám už jen dvacet dní. Vše, co budu moci udělat, bude jistě opak toho, co bylo třeba udělat, takže by bylo třeba nestarat se už o nic. A tak mě vidíte... ach, jak je hrozné být na tom takhle.
Mám bílé vlasy, jednoho dne jsem jich vepředu našla skoro dva, to od té doby, co hluchnu... Není to dost hrozné!
Ach, teď... aspoň to udělá konec mým výčitkám, s ničím nesouhlasím, ale taky už nejsem k ničemu. Salonní život, politika, slasti ducha, to vše [škrtnuto: přichází] skrze jakousi mlhu, a odvážím-li se do toho, riskuji, že se zesměšním nebo budu pokládána za husu či za prostřednost. To vše, kdy musím předstírat příkrost, výstřednosti, roztržitost, [začerněné slovo: abych] jedinému Saint Amandovi skryla, že jsem hluchá! To by odradilo i čtyřicet koní. Jakpak lze přiznat, že je člověk hluchý, když je mladý, elegantní a chce všechno, jak lze za takových podmínek prosit o shovívavost, o soucit? Jak by bylo vhod... ostatní k čemu... všechno, kdybych přišla a řekla, ale to je nemožné! Hlava puká, člověk už neví, kde mu hlava stojí! Ach ne, není Bůh takový, jak jsem si ho představovala. Je nejvyšší bytost, je příroda, je... ale není Bůh, k němuž se každý večer modlívám. Že mi nic nedopřeje, dejme tomu, ale takhle mě zavraždit! Učinit mě nešťastnější, závislejší na všech než první žebrák, co přijde. A co jsem udělala! Nejsem světice, [začerněná slova: netrávím] život v kostele, nepostím se, ale znáte můj život, kromě ustavičných neuctivostí vůči mé rodině, která si to ostatně nekrade, nemám si co vyčítat.
Co se tedy udělá ženám, které opouštějí své rodiče v bídě nebo je strašně urážejí, nebo které [začerněná slova: opouštějí] své děti, podvádějí svého muže, své přátele, jsou pomlouvačné, věrolomné, zlé, nízké, zkažené? Co se udělá jim?
Co se udělá... zkrátka všem těm, kdo někomu ublížili. Já jestli jsem ublížila, nevím o tom, přísahám. A k čemu je tedy bázeň a ustavičné pomyšlení na Boha! K čemu se každý večer modlit a prosit za odpuštění, že mě okolnosti přinutily říkat svým tvrdá slova. Vždyť mám-li vůči mámě vinu, dobře víte, že je to proto, abych ji přiměla jednat; právě těmi scénami a prudkými slovy se mi podařilo Georgese trochu vzdálit z domu. Zničila jsem si tím zdraví, ale aspoň už se neválí opilý v salonu.
Zkrátka Bůh, ne, Bůh, kterého jsem se domnívala znát, neexistuje, to není možné.
Ale pak co! Ó ne, potřebujeme Boha, abychom někomu mohli přičíst dobro a zlo.

Poznámky

Volební horečka: francouzské legislativní volby ze srpna–září 1881 (třetí volby třetí republiky) byly v plném proudu. Paříž byla pokryta volebními plakáty, což Marii vnuklo námět jejího obrazu. ↩
„Gommeux“: francouzský slang z 80. let 19. století pro vyfintěného, afektovaného mladíka z módní společnosti — zhruba „švihák“ či „floutek“. ↩
Georges: Mariin bratr Georges, jehož alkoholismus byl stálým zdrojem rodinného trápení. Mariiny „scény“ a konfrontace byly jejím způsobem, jak chránit domácnost před jeho chováním. Zkrátka jsem teď strašně zasažena, a zasažena tou nejrafinovanější krutostí. Teď — ↩