Pondělí 25. července 1881

Ve vagónu. Odjeli jsme z Berlína v poledne, strávili jsme tam jen pět hodin, ale ta podrobná líčení potom! Když si dám tu práci a kratochvíli psát tužkou při všech těch otřesech, budu to pak muset přepsat perem. To abyste věděli, že se to začíná [čtyři tužkou psané řádky nečitelné] Inu, ale to poblouznění z... Od jedné do pěti mě to vyloženě drželo a bůhví, jak málo hezkého jsem na něm shledávala, na tom slavném archandělovi vykonávajícím funkci tajemníka francouzského velvyslanectví v Berlíně. Na temeni už nemá skoro žádné vlasy, ale to, co mu zbylo na spáncích a vzadu, je obdivuhodně nakadeřené, a pak ty jemné rysy a dlouhé hubené tělo, rozkošné rty. Je to skoro nečekané. Inu, už vůbec nevím, čím to je, snad tím, že mě právě shledal protivnou, nebo je zamilovaný do jiné ženy... Zkrátka od jedné do pěti, skoro do šesti a snad i v tuto chvíli, kdy je sedm, sním o nemožných věcech. To jest, když jsem si složila takový románek, přišla chvíle, kdy se mi chtělo toho tak způsobného mladíka políbit; je třeba dodat, že jsem si ho v té své historce měla vzít, ale buď jak buď, polibky před svatbou jsem dosud nikdy nepřipustila...
Zkrátka od jedné do pěti hodin a déle jsem litovala, že ten sen nemohu uskutečnit, neboť nemohu. Co by se říkalo tam v Rusku a kolem mě, kdybych takhle skončila? Vždyť oni věcem nerozumějí, dávají přednost hroznému titulovanému reakcionáři, který nebude mít jinou kariéru než salony... A tak jsem odsouzena k opravdu skvělé partii, anebo k tomu hroznému reakcionáři. Co se Géryových týče, na to ani nepomyslet! Říkají teď, Alexandre, Paul, jeho žena atd.
— Co uděláš, jestli se zamiluješ do nějakého docela obyčejného muže? A pak by mi řekli: vidíš, že se to stalo. Vidíš, že láska je všechno.
Tady je ta nezkrotná Marie, která dopadla jako ostatní... A aby to napravili, dodají, že je to rozkošný chlapec a slušná kariéra. Hrome! Jestli tě takové ohledy zastaví, ó dítě moje, je to tím, že na něm nelpíš chorobně. Naprosto s vámi souhlasím, ale i kdybych na něm lpěla, nemyslím, že bych obětovala marnivost lásce. Zkrátka je to pryč... ale na pár hodin... mluvila jsem onehdy o utrpení; nuže, na pár hodin jsem připustila myšlenku, že bych jím mohla trpět...
Vůbec ne jako u toho velkého bonapartisty, u toho jsem klidná a trpělivá, jako bych si byla jistá... Devět hodin. Ano, Géry by byl v mé zemi naprosté fiasko... A tak po něm teskním jako po něčem nemožném. Přitom mě pramálo zajímá mínění zmíněného Géryho... Ponechávám si je, řekněme, jen pro to, co bych udělala, kdyby mě ta sladká dokonalost shledala rozkošnou a přišla mi to říci navzdory mému tučnému věnu.
Ostatně na tom všem málo záleží, protože na to nesmím ani pomyslet.