Středa 13. července 1881

Pořád smutná, snad z odjezdu, přijíždíme do Poltavy kolem deváté. Jedu cestou s Dinou a trochu rozprávíme, o celém tom pobytu v souhrnu... Předně o novomanželích, kteří na to ani nevypadají.
Paul je skoro pořád zachmuřený, paní je lhostejná ve svém uspokojení, že dosáhla svého cíle. Je vdaná, to je vše, po čem dívky tady touží. Nikdy jsem nevěřila v její lásku k Paulovi, po celou dobu, co trval ten románek a Paulova muka, si podržela jiného nápadníka, staršího, obyčejného, hrozného a bohatého. Pak se nechala unést, protože to je tady romantické a šik... Svatbu vystrojil Micha na svém statku, večeřelo se až do sedmi do rána ve společnosti kněze, jeho ženy, jedné další dámy a Kapitaněnka, pro kterého se došlo. Takže, jak mi Nini říká, jsem měla ženskou společnost. A pak, když se hosté rozešli, šli Micha a ostatní vyzvídat, jestli už jsou pán a paní v posteli. Nazítří přijeli do Gavronzi a den nato jeli přivézt své... štěstí k otci paní. Zkrátka ani
jemnocit, ani stud. [začerněná slova: Inu byla to recepce] tady bych o tom snad nemluvila tak tvrdě, ale tady je takový každý. Líbají se s manželem nahlas přede všemi, a protože to Paul zakázal, nezbyla už žádná něha. Pachtýř si vezme dívku z lásky a tyto dvě docela prosté bytosti budou mít dost poezie, poezie poměrné, vyvolané mládím, láskou, štěstím, aby zatoužily běhat spolu po lesích nebo strávit odpoledne u řeky. Venkov je tak krásný.
U Paula a jeho ženy ani záblesk mládí... U všech rohatých! když se člověk žení z lásky, ať bydlí třeba v podkrovní komůrce, mělo by to, zdá se mi, vypadat usměvavě, spokojeně, svěže. Ach ano, jak by ne. Bydlí v pavilonu, který vypadá jako hnízdo utopené ve vysokých stromech, a oni spí ve dvou úzkých postelích oddělených toaletním stolkem a pokoj je vytapetovaný tmavým chintzem.
A pak se válejí příčesky se špinavým prádlem a botami. Bohémská domácnost bez veselí a žertování.
Když dva měsíce po té romantické svatbě dovedl Paul svou ženu na velký novoroční ples, nenašel nic veselejšího než se opít, a jeho žena tančila valčík s mladíky a se smíchem chodila vyprávět Dině, že znovu potkala svého starého ctitele a že k němu opět cítí lásku.
Vím, jsou to žerty, ale... Ale opakuji, jakkoli to může znít neuvěřitelně, není tu jemnocit, ani mravnost, ani stud v jejich pravém smyslu.
V malých francouzských městech se člověk bojí svého zpovědníka, má babičku, starou tetu, kterou velmi ctí... tady nic. Lidé se často berou z lásky a velmi snadno se unášejí, a to vše s chladnou hlavou. Nini je velmi hodná ženuška a přeji si vidět ji nastoupit pod naším vedením na dobrou cestu, ale velmi se obávám... Víte, čeho se obávám? Inu, že Micha, ten hloupý, domýšlivý a směšný človíček, nasadí Paulovi do roka parohy, a stane se to bez vášně, s chladnou hlavou...
V hotelu nám říkají, že pan Oustimovič dvakrát posílal zeptat se, zda jsme přijeli, a jak večeříme, přichází.
Složil pro mě verše a nemohl kvůli nim spát. Čte nám je, jsou milé a vskutku lepší než ty ostatní, my už jsme měly nachystané své nejkrutější posměšky a musely jsme je spolknout.
Přináší mi také svůj portrét. Zahrnujeme ho poklonami.
Večer jdeme do divadla, Dina, její matka, Alexandre, Nadine, jeho žena, Étienne, Paul, Nini, máma, táta, já, Lihopoj; potom večeře, na kterou přichází pan Patčenko, jenž platí láhev
přála bych si, aby si vzal Dinu, ale bohužel se obávám, že po mně pošilhává; zůstal kvůli nám dnes večer schválně... Myslím, že zítra odjíždíme.
V Kyjevě se zastavím a dám sloužit mše, sužují mě nejčernější předtuchy a mám takový strach ze všech znamení.

Poznámky

„Faire dire des messes“: zaplatit knězi za sloužení mší na určitý úmysl — v tomto případě za modlitbu za Mariino zdraví. Na Paulův svátek jsem našla na svém příboru kostelní svíci, zapomněl ji tam prý muž, který zapaloval lustry. Buď jak buď, a všechna ta rozbitá zrcadla. A tak se ptám, jestli se nepřihodí nějaká ošklivost ze strany Juliana a Tonyho... Anebo mé oči... ale nemám důvěru v lékaře. Pokud mě Bůh neuzdraví... tolik ho prosím, aby mě ušetřil toho, co tato znamení ohlašují.