Pondělí 4. července 1881

Zase ty stížnosti.
Jde o můj odjezd, kterému zřejmě nikdo nevěří.
A vida, po večeři si mě otec bere pod paží, a jak se procházíme po dvoře, ptá se mě, proč tak spěchám s odjezdem. Odpovídám mu, že jsem nespěchala, vždyť jsem měla zůstat jen tři týdny a zůstala jsem šest. Nato pokračuje:
— Ale proč spěchat, rozumíš, to je jen takový obrat, co máš za spěch zpátky tam.
Po všem, co bylo řečeno, to už bylo k zoufání, ale ovládám se.
— Abych jela do lázní, vy, který se tolik strachujete o mé zdraví, byste to měl vědět.
— Ale pojedeš, až bude čas... ostatně ti šarlatáni nevědí nic a zdraví je tady a lázně až potom...
— A to kdy podle vás?
— Inu... Biarritz v září.
— To nejsou lázně...
— Tak tedy v srpnu...
— Takže žádáte, abych zůstala o čtrnáct dní
déle?
— Nic neříkám, jen proč spěchat... Měla bys zůstat, a to ze tří důvodů.
— Povězte.
— Abys neopouštěla otce, matku a bratra.
— Které nemám dost ráda, abych kvůli nim zůstala [začerněná slova: nebo odjela], to dobře víte... a dál?
— Kvůli zdraví.
— A potom?
— Potom tam... nemáme ani vindru a ty bys zůstala bez ničeho...
— Cože říkáš?
— Ale nemáme peníze.
— Zbláznil ses, vůbec nic se nezměnilo, naše záležitosti znám dokonale.
— Ale vždyť jsou na dně.
— No tohle, vy mě snad máte za hloupou husu.
— Tak ty mě chceš strašit hloupostmi, dětinskými výmysly! To si snad myslíš, že jsem trouba, ty sám, drahoušku.
A odešla jsem s pokřikem, že je velmi hloupý, když mě má za tak prostoduchou, a opravdu, po tom nadmíru protivném rozhovoru ještě troufat si mluvit o penězích! A tady! Koně mě stáli tři sta rublů, a ti tu zestárli!
Zeptala jsem se ho, co mi tady nabízí výměnou za tamní život. Nedokázal nic říci a setrval v těch jezuitských polovětách, které ovládá k dokonalosti. Poslyšte, jsem celá omámená z toho, jak naprosto mám pravdu. Ani se nehádá, což je ostatně to nejvíc rozzuřující. Mám vskutku báječné rodiče, kteří by mě tu s největší radostí nechali zetlít nebo provdali za Michu či nějakého jiného venkovského zemánka, ani ne knížete.
Po tomhle výbuchu šel vystavit dopis potřebný k Rosaliině pasu, jako by se o ten dopis byl sváděl boj. Vskutku báječné. Je tu jedna denní historka: tenhle rozkošný otec prohlásil, že mě teď nebude moci doprovodit. Všimněte si, že když mě prosil, abych přijela, sto a sto mi v Paříži přísahal, že mě odveze třeba osm dní po mém příjezdu, bude-li to můj rozmar. Ale je to jedno pletivo lží a vytáček, které si ani nedá tu práci skrýt. Co je dráždivé, je, že mě tenhle jezuitský trouba má za hovado. To uráží. A taková drzost!! Člověk si to nedovede představit.
Zkrátka kdyby aspoň (i kdyby to bylo zbytečné) ale zkrátka kdyby mi aspoň nabídli (i kdyby to byly lži) kdyby mi nabíd
li aspoň naoko něco tady a poprosili mě, abych zůstala — jenže nikdo ani neskrývá, že tu není nic než snídaně, večeře a karty v rodinném kruhu.
To jsou mi hanební rodiče. Jinde by všemi prostředky bránili dívce, aby se tu zaživa pohřbila, kdežto tady si nic lepšího nepřejí, jen aby je nikdo nerušil. Vskutku je to nestvůrné a já jsem tak udivená, že mám do té míry pravdu, že z toho ztrácím hlavu vztekem a slzami.

Poznámky

„Les eaux“ (lázně): léčba minerálními prameny, běžně předepisovaná při dýchacích i obecných neduzích 19. století. Marii bylo doporučeno podstoupit kúru v lázeňském městě, což se její otec snaží oddálit nebo přesměrovat k Biarritzu (módnímu přímořskému letovisku, nikoli minerálním lázním).
Rubly: ruská měna; svědčí o tom, že bashkirtseffovská rodina udržovala finanční majetek a nemovitosti v Rusku. Tři sta rublů bylo značnou sumou.
Jezuitské polověty: Marie užívá slova „jezuitský“ jako přízvisko pro vychytralou, vytáčivou řeč — běžné protiklerikální užití 19. století, jež naznačuje obratnou vyhýbavost spíše než upřímné jednání.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „The impudence I!“ — Marie užívá tohoto důrazného anglického zvolání jako řečnického zesílení.