Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 19. června 1881

Život plyne tichounce; Saint Agathe odpovídá na můj dopis, kněžna také.
Maluji, ostatní si přicházejí poblíž mě povídat nebo hrát karty. Zkrátka... otec mě dráždí, sama nevím proč myslím na svou cestu před pěti lety, kterou mě nechal zaplatit, ačkoli Alexandrovi přísahal, že vše vrátí, pak na těch pět set rublů, které jsem dala za koně, dohromady tisíc rublů, a teď ještě cesta do Berlína sto rublů, dohromady jedenáct set rublů.
A jistě najde způsob, jak se se mnou ve chvíli odjezdu pohádat, aby nemusel nic platit ani dávat dárek. Zkrátka je to nechutné a já se kvůli tomu zlobím celý den. A pak ta omílaná písnička o mé nemoci. Copak se v ateliéru neříká, že jsem se roznemohla a jsem pořád v Berlíně!
Napsala jsem tetě, kterak jistý mladý muž, bohatý a s titulem, zašel za jednou dámou, jež mu řekla, že přímo od mé rodiny ví, že nemám zdraví, a že mu neradí, aby o mě žádal — ale když mladík odpověděl, že vypadám, že se mi vede velmi dobře, ta dáma, totiž jeho vlastní teta, mi řekla, že mě sebemenší věc položí, a ostatně že má rodina nedělá nic jiného než shání lékaře a stěžuje si, že se nechci léčit a chci zemřít kvůli nešťastné lásce.
Vím, píšu na závěr... že přesto budete pokračovat ve svém klevetění, jen dodáte: nikomu to neříkejte
velmi pravděpodobně, a snad se má drahá teta zdrží, ale ne, udělá to, jak říkám!! Je to k naprostému zoufání. Předpokládejme, že jsem nemocnější, než jsem, že jsem velmi nemocná — ale je to snad důvod jít si na to stěžovat celému světu a znesnesitelnit mi život?
[Napříč stránky: Když mé rodině namítnou, jak zářivě vypadám, odpovídá: Marie má takovou povahu, že nikdy nebude vypadat nemocně, ale nemocná je, to vám přísahám. O hodinu spánku méně a složí se (doslova)!
Když dobře víte, jak snáším skutečnost, že... Inu!]
Dnes večer jsem vyprávěla ta komická dramata... a smáli jsme se jim, ale přišla máma a ztropila scénu, že jsem opravdu byla na pokraji smrti atd. atd. atd.
Teta jí psala, že jsem si sice nelehala, ale že jsem se sotva udržela na nohou a že mi padala hlava atd.
Zůstávám nad tím vším v němém úžasu. Tu věc nemůžete posoudit, neboť snadno uvěříte, že mají pravdu a že je to mánie nemocných nechtít připustit svůj stav. Ale kdybyste věděli!!! Ach, Pane Ježíši! Zkrátka je to věc cti, a pak když o tom mluvíme před lidmi (dělám to, abych tu omílanou písničku rozbila žerty), máma mě nutí odejít, je to souboj, a dokazuje, že jsem nemocná, a spolčuje se s cizími lidmi, jako před Brimontovou; jako by šlo o čest dokázat, že mě lékaři odsoudili. Dejme tomu, že je to pravda, ale vždyť je na kolenou prosím, aby to nevykládali!!!! Ach, jistěže jsou dny, kdy se už neudržím na nohou, ale to je vztekem, vztekem, vztekem!
A pak víte, už o tom se mnou nebudou mluvit, nebo přede mnou řeknou, že se mi vede dobře. Ale v mé nepřítomnosti si budou stěžovat na mé nemoci a na to, že se nechci léčit (já se přitom léčím doslova podle předpisu), a řeknou, jak jsem psala: jen ať to neví, dráždí ji to! Je to jako mi svatosvatě tajit, že nás Georges v očích celé čtvrti pošpiňuje, jako by šlo o to skrýt to právě přede mnou. A pak si myslí, že vše zachránili.
Jsem zatím v ateliéru, mezitím se dějí skandály, vzbouřená čtvrť, policie atd. atd. Skrývají mi to, a tudíž je všechno v pořádku. A to nejsou blázni! A což nejsem prokletá, že žiji s lidmi, kteří mě milují tímhle způsobem!
Včera jsem rozbila zrcadlo, polilo mě horko i mráz. Je to špatné znamení... rozbíjím jich dost často, je pravda, že nežiji na růžích ustláno... Co mě ještě čeká? Léto zničené, to je možné a pravděpodobné; zima také. Pojdu
nežiji na růžích ustláno... Co mě ještě čeká? Léto zničené, to je možné a pravděpodobné; zima také. Pojdu vzteky, budu-li navěky pohřbená zaživa... Ach, když pomyslím, co udělali z mých nejkrásnějších let.
Kdysi jsem o tom psávala celé stránky, teď už nedokážu říci nic.
Pracuji na ulici a včera mě (venku) navštívil ctihodný kněz, který mi kdysi udělil svatý křest. Rozbila jsem zrcadlo a říkala jsem si: pohlédne-li mi do tváře, zemřu — a zdá se, že bych mohla.
Doufala jsem, že se spokojí s rozmluvou s mámou. Tenhle svatý muž se pokusil svést svou snachu, tvrdě jí, že její muž je mladý a opustí ji, kdežto on, starý, by byl mnohem lepší... manžel. Ale ta žena mu, myslím, vyťala políček a odešla.
Tehdy se obrátil ke své vlastní dceři a uspěl. V tuto chvíli je tento ctihodný muž zbaven kněžského roucha, ale stále tu bydlí. Do své víry jsem vstoupila pěkně svatými dveřmi.

Poznámky

Pravoslavný kněz, který pokřtil Marii Bashkirtseffovou — zřejmě místní postava, jejíž pozdější pohanu zaznamenává s ponurou ironií. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka. Marie píše „par une sacrée porte“; francouzské „sacré“ znamená zároveň „posvátný“ i — v hovorovém, klnoucím smyslu — „zatracený, proklatý“. Vstoupila do své víry „svatými“ i „zatracenými“ dveřmi zároveň — hořká narážka na zkaženého kněze, který ji pokřtil. ↩