Pondělí 20. června 1881

Říkávala jsem si, častěji, než si myslíte, že jsem k mámě a ostatním nespravedlivá; že dělá vše, co může, atd. Nuže, jen tak mimochodem vám povím, že mi na kolenou a v slzách, líbajíc mi ruce, přísahala, že jakmile sem přijede, obrátí nebe i zemi a nebude mít jedinou jinou myšlenku než dořešit tu záležitost a vrátit se. Vzpomínáte na ty dopisy, nad nimiž jsem se dojímala a v nichž mi i tetě psala, že by mě nepřežila ani o čtvrt hodiny? A ne dříve než předevčírem mi Paul s ženou vyprávěli o mámině omdlévání, křečích a vzlykotu, když dostala telegramy a dopisy ohlašující můj blízký konec letošní zimy. A teď jsme na venkově [začerněná slova: pro] týdny, už tři týdny jí každý den mluvím o té záležitosti a opakuji, že pojedu do Paříže a bez ní se odtud nehnu a léčit se nebudu. A ona mi pořád přísahala, že se podnikly jen nezbytné kroky. Měla jsem tu hloupost tomu skoro uvěřit. A teprve dnes byl učiněn první krok... Advokát dnes přijel, a když jsem se to všechno dověděla, dala jsem se do pláče... [začerněná slova: Teď by to bylo] zdrojem citů a záminkou ke smrtelným úzkostem, bez nichž ani máma, ani teta, ne příliš bystré, zahálčivé a odříznuté od světa, nedokáží žít. Velmi
hodné ženy ostatně, a zbožňující mě. Ale takové už prostě jsou.
Proč mě tři týdny klamala, proč to protahovat? Nikdo neví, jen tak... Myslela jsem prý, že to vyřídí Skebinský (už dávno jí odpověděl, že nebude moci přijet), a protože nic nedělá, povolala jsem toho druhého. Z hloupé zbabělosti a směšného strachu z rozuzlení té záležitosti raději protahovala. Ví, a všichni s ní, že tu není ani za groš rizika, „ale stejně, kdoví, snad je lepší počkat, vždyť koneckonců atd.“ Tyhle její hanebnosti vůči mně jí nelze klást za zločin o nic víc než mně mé drzosti vůči ní; tropím-li scény a říkám-li tvrdé věci, dělám to s chladnou hlavou a v naději, že ji přinutím něco udělat, jako ostatní. Co se jí týče... připusťme, že se opravdu bojí (čeho?) ze slabosti, z dobroty atd.
Ale když člověk postaví proti tomuto citu, či spíše proti téhle přirozené povaze, tu lásku, kterou ke mně prý chovají, a všechno to, co by to zdržení pro mě přineslo na nesnázích, mrzutostech, nemocech, dramatech, domácích rozvratech, a všechno to, jak by to uškodilo mému zdraví, z něhož udělali věc veřejného zájmu a nad nímž pláčou a kvůli němuž mívají nervové záchvaty — když pomyslíte na to všechno, znajíce to všechno, zůstanete v němém úžasu jako já a nezbývá než jediné: vyplakat všechny slzy, dokáže-li člověk plakat, neboť po pravdě nikdy nebylo víc smutku a hnusu tak snadno odvratitelného.