Neděle 29. května 1881 – Gavronzi

Včera večer přijíždíme do Poltavy. Hodně jsem počítala s radostmi z uvítání, které nám připraví dát si lázeň, s hygienou po cestě. Dobrá teplá večeře atd.
Paul a Alexandre nám přišli naproti sami a ani nezamluvili pokoje v hotelu, neboť věřili, že pojedeme rovnou na venkov. Hrozné.
Paul strašně ztloustl. Dnes ráno přišel Kapitanenko, Wolkowitsky atd. A jeden nový, pan Lihopoy, docela jak náleží. Otec velmi šťastný, ale trochu rozpačitý, když vidí, jak smutně na mě tahle země po pěti letech nepřítomnosti působí. Nesnažím se to skrývat, a protože jsem s otcem důvěrná, nelichotím mu. Přijíždí teta Étienne, zítra odjíždí do Charkova.
Je zima, nechutné bláto, Židé... A to vše za výjimečného stavu a kolují zlověstné zvěsti.
Ubohá země. Příjezd na venkov... Pole ještě zatopená řekou, všude kaluže, bláto, čerstvá zeleň, kvetoucí šeříky; ale je to údolí, představa, že tu bude vlhko. Pěkný způsob léčby. Je to k smrti smutné. Otevírám klavír a improvizuji cosi pohřebního, Coco vyráží žalostné vytí. Cítím se smutná až k pláči a kuji plán hned zítra zase odjet...
Servírují polévku, která páchne cibulí, opouštím jídelnu. Trochu to vyvede z míry kněžnu a Paulovu ženu; Paulova žena je dost hezká, nádherné černé vlasy, krásná pleť, nemá špatnou postavu; velmi hodná ženuška, ale obyčejná.
Snažím se být jako všichni, ale nejde to; při vybalování kufrů to trochu pookřeje, ale nevnímám, co se říká, a to ne bezdůvodně.
Musím se léčit. Jak ale, v té vlhkosti! Ach, jak měl Julian pravdu.
Máma přivezla všechny noviny, které o mně píší, ten hodný Saint-Amand s mými zoufalstvími... odtamtud mi tu vytvářejí svatozář.

Poznámky

Poltava: hlavní město Poltavské oblasti ve střední Ukrajině, asi 300 kilometrů východně od Kyjeva. Bashkirtseffovský rodinný statek v Gavronzi ležel v této gubernii. ↩
Na jaře 1881 vypukly v jihozápadních guberniích Ruské říše protižidovské pogromy (viz 26. května 1881). ↩