Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 14. května 1881

Dostávám rozkošný dopis od paní de Péronney, která mi děkuje za květiny, jež jí máma poslala mým jménem. To je přespříliš — dnes nepřišla, byli tu Gaviniovi, Linsingenová, Moreau. Zdá se, že se na můj obraz lidé hodně dívají, a Adeline říká, že je velmi dobrý.
Villevieille mi dnes ráno zasadila pořádnou ránu. Mluvila s Julianem, který jí řekl, že Breslau dostane ocenění, že se snažil o nás obě, o ni i o mě, a že u mě to neprošlo. Není to dost vymalované — kdyby jen, říká Julian, bylo vymalované jako mé obyčejné studie, stačilo by to. A tak, protože to u mě nebylo možné a u Breslau ano, bude prosazovat Breslau; mrzí ho to, protože ji nemá rád, ale je to žačka jeho ateliéru a je to pro podnik. Ostatně mu odnesu své studie a popovídáme si.
Říká mi totéž, co Villevieille. Je dokonce velmi milý a obaluje mi tu pilulku ohledy, které mě dojímají. Vůbec jsem s ničím nepočítala, ale když už i on a Villevieille zřejmě věří, že jsem mohla v něco doufat... mě to vzalo. Julian mi tím plete hlavu stejně jako s Cassagnacem. A cítím celý ten zármutek, o němž předpokládal, že ho jistě cítím, a který jsem necítila. Chválí mě i mé šaty, které jsou překrásné, a pak se zkrátka snaží být hodný, protože myslí, že jsem zasažená... Jsem. Ale protože je to přirozená a osobní mrzutost, nestěžuji si a nepláču.
A přece vás ujišťuji, že mě to omráčilo, je to, jako bych... zkrátka cítím se jak opilá. Možná bych na to ani nepomyslela, kdyby na to za mě nepomysleli druzí. Julian říká, že jsem byla nemocná, proto to nestačí, a já mu říkám, že to byl Améliin obraz, který mě rozladil. Zkrátka, je to tak... Bude třeba, říká, většího ocenění, které tohle zahladí.
Ach ano, jak by ne. „Vy klidně,“ dodává, „zůstanete tam, kde jste, ale jakmile jiná udělá krok vpřed, vy byste chtěla udělat dva“... pořád pravda.
Vždyť jsem vám říkala, že Breslau je síla. A ten Julian, který tvrdošíjně tvrdí, že se mi nevyrovná a že s trochou větší vůle ji porazím... Ach ano, jak by ne.
Jsem nešťastná ve všem. Ale teď budu tolik pracovat!!...
A ani to nevím jistě. Julian říká, že jen Cot byl ochotný do toho jít...
Ach, ten dobrák, dojímá mě to, podvolím se jeho lekcím, ten dobrák.
Je to těžká rána, jsem z ní slabá jako po dlouhé nemoci, hlava se neudrží a chtěla by padat napravo i nalevo, a hlas pohaslý. Zkrátka ubohá. Má rodina je v cirkuse.
Tady je můj Salon v „La Citoyenne“, není to špatné.
Jméno Breslau bude na rtech mnoha lidí, říká Julian.
Zkrátka je to o to těžší, že ti lidé zřejmě věří, že je to pro mě těžké... A nedá se nic dělat. Kdyby se dalo udělat cokoli, nějaká nespravedlnost nebo cokoli, bylo by to uděláno, říká Julian, ale mezi ničím a něčím není co váhat.
Breslau uvedla v katalogu „žačka Tonyho Roberta-Fleuryho“ a pak před Julianem pokorně odprosila, a to vše udělá podniku čest. Dobře.
Utěšuje mě tím, že Breslau pracuje déle, že už malovala, když jsem já ještě nekreslila. To je sice pravda, ale... ale není to ničí vina než moje...
Zkrátka jsou v životě trpké skutečnosti.

Poznámky

Pozn. překl.: Louise Breslau (1856–1927) — švýcarsko-německá malířka, spolužačka z Académie Julian, jež na tomto Salonu skutečně získala čestné uznání (mention honorable) — své první velké ocenění. Později se proslavila. Mariino soupeření s ní je opakujícím se motivem. ↩
Pozn. překl.: Pierre-Auguste Cot (1837–1883) — francouzský akademický malíř proslulý romantickými náměty; zasedal v porotě a byl zřejmě ochoten se za Mariino plátno přimluvit. ↩
Pozn. překl.: „La Citoyenne“ — feministický list, který roku 1881 založila Hubertine Auclertová a do něhož Marie investovala a napsala recenzi Salonu. Otištění recenze je naplněním jejího dřívějšího plánu. ↩