Úterý 10. května 1881

Jdu ukázat své fotografie paní de Brimont, a jak si tak povídáme u krbu, dostaneme se k řeči o významných nebo prostě zajímavých mužích; ptá se mě, zda jsem nikdy nechovala obdiv k jejímu příteli Paulu de Cassagnacovi, a já upřímně přiznávám, že ano, že jeho procítěné výrazy, jeho magnetismus a jeho velkolepé fráze na mě jako na malou holku udělaly dojem. Ostatně jsem o tom mluvila jako o nějakém dávno minulém dětinství.
A tu mi vypráví své jediné dobrodružství. Schůzku jí dal v Opeře, zhruba těmito slovy: „Potkal jsem vás ještě jako mladou dívku u své přítelkyně kněžny Věry, mocně jste zasáhla mou představivost a tak. Přijďte v tu a tu hodinu na ples do Opery.“ Přišel se dvěma fotografiemi mladých dívek v kapsách a řekl jí: „Jsi jedna z nich, poznávám tě, ale trápí mě vidět tě tady, jsi tu poprvé, to je vidět, nezůstávej tu, ale zítra v rue de Boulogne 10 bis, zamaskovaná jako teď, a dávám ti své čestné slovo šlechtice a tak dále, a tak dále!“ Zkrátka všechny jeho fráze. Šla tam, sám otevřel, vyvedl ji po tom drobounkém schodišti a ukázal jí rozličné suvenýry, fetiše, podrážky botek... pak: „To tě nebe posílá, dáš mi rady!“ A četl jí řeč, kterou měl druhý den pronést kvůli své velké věci... Zkrátka vrátila se tam třikrát, vždy aby dávala rady v politických záležitostech. V tom je celý Cassagnac, věřte mi, zdálo se mi, že ho slyším, a uhadovala jsem ty fráze předem. Vikomtesa byla tím vyprávěním poněkud rozohněná. „Nikdy jste neslyšela nic podobného, a věřím, že je to jedinečné dobrodružství.“
„Povídejte, povídejte, drahá paní, a já vám pak budu vyprávět jiné, rovněž pod pečetí tajemství.“
Pořádně jsme se nasmály, když jsem jí vyprávěla o těch pěti ženách. Ďábelský chlap, ona o tom po čtyřech letech nemluví klidně, a já také ne. Když naslouchám, nejsem z ledu.
A tak, když sejdu zpátky k nám, mluvím o tom u večeře, a tu mi Dina připomene jistou historku, kterou vyprávěl Popaul. O té ruské ženě, která za ním chodila jen zamaskovaná, a když jsem namítala, že to musela být příšera, odpověděl, že se ve tmě odmaskovala a že jí ohmatal obličej, aby se přesvědčil, že je vše na svém místě. „To dobrodružství mi nejvíc popletlo hlavu, žena z ‚naší vlasti‘.“ A dával na srozuměnou, že se beze svíček dála spousta věcí — zkrátka, chodila kvůli tomu!
A já jsem si myslela, že lže, aby mi vnukl nápad udělat totéž... aniž bych se kompromitovala. Když jsem tu věc vyprávěla Schaeppiové, řekla mi se svým švýcarským smíchem: „Tak ji mohl spíš sochat než malovat.“ A ta ruská hraběnka je paní de Brimont. To je až moc hezké. Dala se poznat, ale on to neřekl, to bylo protivné — uvadlý květ pod maskou může být ideální. Nožky a ruce rozkošné a maličké, půvabná postava, lahodný hlas. Všechno. A ona mu naletí. Říká, že nemá rád ples v Opeře, uráží to jeho jemnocit; naletí jeho velkolepým frázím a jeho řečem o ženských nožkách, slovům omílaným mně, jim, padesáti dalším. To je jedno, je to přece jen něco, když vám naletí tolik žen.
Musel od nebe dostat dar nám imponovat, i těm, které tu lest prohlédnou jako já a které to přesto dojímá. Dojemné sesterství! To je styčný bod.
Když na ulici vidím paní de Boishébert, cítím k ní náklonnost jako ke všem jí... podobným.
Jenže já mezi ně patřím a nepatřím; vyšla jsem z toho čistá, ale ne bez poskvrny. Ta drahá paní de Brimont, to byl tedy pěkný nápad. Přišel pak k ní. A ona říká: „Není většího pozéra než ten chlapík“ — s výrazem, který mluví za vše.
Musel být dotčen, když uviděl ty velmi pěkné zbytky vikomtesiny krásy, dobře mu tak. Ale ona není hloupá.
„A šla jste tam úplně sama?“ zeptala jsem se.
„Ó ano, vzbuzoval ve mně naprostou důvěru.“
„Tak jako ve mně.“
Co to může být, vzbuzovat takovou důvěru? Je to úžasné, nevysvětlitelné a překrásné. Bláznivá a rozkošná důvěra — člověk je velmi šťastný, když takovou důvěru v někoho má, je to to nejpůvabnější na světě, je to možná... Láska.
Proto se ta vikomtesa zabývá magnetismem!
Ach ne, to je až moc hezké.
A teď to už dávno víte, jsem do něj bláznivě zamilovaná a on si myslí, že zůstávám svobodná kvůli němu!
Musím, musím, naprosto se musím provdat, aby viděl, že to není kvůli němu, a hlavně provdat se velkolepě... Jinak to nestojí za to...
Ach Pane, jak je to všechno... Můj Bože, pomoz mi z toho ven.

Poznámky

Pozn. překl.: „Těch pět žen“: maškarní kousek, při němž Marie, Berthe a tři další ženy beze slova prošly kolem Cassagnaca; Marie na něj vzpomíná v září 1878 („ces cinq femmes qui défilent sans rien dire sous cette porte devant cet homme immobile“, 082.0333; „le jour des cinq femmes“, 083.0128). ↩
Pozn. překl.: „Popaul“ — Mariina přezdívka pro Paula de Cassagnaca. ↩
Pozn. překl.: Schaeppiové vtip: „mohl by ji spíš sochat než malovat“ — tedy tvarovat hmatem místo malovat. ↩