Neděle 8. května 1881

Teď jsem skoro šťastná, když vidím, že se mé zdraví hroutí následkem štěstí, jaké mi nebe neposílá. A až budu úplně vyřízená, snad se všechno změní — a pak už bude pozdě.
Každý za sebe, to je pravda, ale přesto má rodina strojí, jak mě miluje, a nedělá nic... Sama už nic nevím, mezi mnou a zbytkem světa je clona. Kdyby člověk věděl, co je tam na druhé straně — ale neví, ostatně právě ta zvědavost mi smrt učiní méně příšernou. Tohle je snad život?! zeptejte se kohokoli! Ztratila jsem kvůli němu ducha i veselost i elán, a když dvakrát za [Začerněné slovo: měsíc] vidím tři psy, jsem celá vyjevená a ustrašená, bojím se nepříjemností, věcí protivných, tvrdých, smutných.
Desetkrát za den vykřiknu, že chci zemřít, ale to je jen způsob zoufalství; mé zoufalství [Začerněná slova: nepřekáží] mé rodině, nikdy jim nic neřeknu a vídám je u stolu. Člověk si myslí, že chce zemřít, a není to pravda, je to způsob, jak říct, že život je hrozný; ale člověk pořád chce žít, a stejně, zvlášť v mém věku.
Ostatně se nedojímejte, mám před sebou ještě nějaký čas. Nelze nikoho obvinit. To Bůh tomu tak chce. Kdyby byl chtěl, mohl mě vytáhnout z mého pekla sňatkem, náhodou — to se prý stává.