Středa 6. dubna 1881

Otec mě zdrží do devíti hodin, prosí, ať nejdu pracovat, ale mé torzo mě příliš zajímá, a tak vznešenou rodinu vidím zas až u večeře, po níž odcházejí do divadla a já zůstávám sama. Otec vůbec nechápe, že člověk může být umělcem a že to může přinést slávu. Chvílemi věřím, že takové názory má schválně.
Sledujte poslední polemiku mezi Cassagnacem a Mitchellem, začala myslím v úterý a skončila včera. Hrsti urážek a sprosťáren.
Girardin řekl, že „je to znevážení urážky“.
A Cassagnac k dovršení všeho opěvuje vlastní ctnosti mezi dvěma řádky špíny proti panu Mitchellovi. Vidím to já špatně, anebo je to skutečně odporné? Ale kde jsou tedy hrdinové, kde jsou ti čistí, kde jsou ti praví??
Pořád to [není] bulvár Malesherbes 151. Což mi nebrání toho pána zbožňovat. Je to špinavé! A ta Acardová a matka Couveletová a to dítě? A ten císařský pád? A ty rozpory, ty slabosti, ty odvolávání „Pays“? Tak tomu tedy Láska nevadí?? Zdá se, že ne. Ale z čeho je tedy ten cit utkán? Proč je jediným mužem, jemuž bych mohla říct všechno, s nímž si všude představuji sebe šťastnou, kterého stále nacházím v každé situaci, jakou si v snech vykresluji? [Začerněná slova: Je tím] nejvyšším cílem? Copak jím Audiffret nebyl několik měsíců? Ano, v dětství a z ješitnosti. A pak Antonelli? Nic. A Larderei — pomíjivé a pokořující bláznovství, vyvolané trápeními, a celou tu zimu jsem byla jako pominutá po tom článku ve „Figaru“ o bílém košíku; Larderei byl chorobný rozmar a jeho tři sta tisíc franků renty na obzoru.
Ale ostatně ti hejskové a Alexis a Soutzo a Gabriel — byla bych z nich... vykřesala nesmírné věci před třemi lety a i teď, kdybych měla čas. Vymýšlím si někdy příběhy, i s Gabrielem i s jinými, ale ani ve snu to není ono... je tu jen ten druhý a pro něj samého. Ale co z něho samého zbývá?
Jeho zjev? Pouze??
Proč tedy ten bratrský či synovský cit, ty sny o rozkošných hovorech, o sladkém přátelství? Ta důvěra... bláznivá, bezmezná, ta touha svěřit mu vše; aby mi byl tím, čím mi nikdo na světě nebyl — přítelem, důvěrníkem, mým druhým já. Takové přítelkyně z penzionátu má člověk v románech. Já jsem žádné nikdy neměla a ani si je nepřeji, jsouc si jista, že všechna ta přátelství neobstojí před společenskou závistí či jinými ohledy.
Inu, není to jeho zjev, tak co tedy? Charakter veřejného člověka shledávám strojeným a falešným. A člověka soukromého? Často jsem ho podezírala ze všemožných hanebností a ani teď ho nepokládám za čistého navzdory té nezdolné sebejistotě, díky níž stejně vždycky dopadne na všechny čtyři v té dobře známé rytířské póze. Jak na něj při takovém soudu mohu myslet? Jsou lidé, kteří milují příšery, ale ti je vidí jako anděly. Já snad nejsem slepá? Možná soudím dokonce příliš přísně... Ale co tedy???
Počkejme se soudem... možná se najde nějaký muž, k němuž pocítím Lásku, a pak uvidím, že k tomuhle to byla jen... fata morgána.
Zatím mám v srdci i v hlavě jen jeho.
Ale... ale nikdy bych neskončila, je to nevysvětlitelné. Nevěřila jsem, že jsem schopná takových nízkostí! Tak já si dokážu poplést hlavu kvůli komukoli? Kvůli nějakému komediantovi? to je velmi nebezpečné, já, která jsem uvažovala! A uvažuji ještě, ale není to k ničemu. Nejsem blázen, že takhle snižuji toho muže, který je hoden kteréhokoli jiného a který má krom toho jakousi slávu a talent?
Šli jsme se podívat na „Rozveďme se“, je to rozkošné.

Poznámky

Pozn. překl.: Robert Mitchell (1818–1883) — francouzský novinář a politik, redaktor různých republikánských listů. Cassagnacova polemika s Mitchellem byla jedním z jeho příznačných hlučných tiskových duelů; takové výměny byly v pařížském novinovém životě 80. let 19. století na denním pořádku.
Pozn. překl.: Émile de Girardin (1802–1881) — průkopnický novinář, který proměnil francouzský tisk vynálezem levného předplatného. Roku 1881 mu bylo téměř osmdesát, ale stále publikoval v listu Le Voltaire; zemřel koncem dubna 1881.
Pozn. překl.: bulvár Malesherbes 151 byla Cassagnacova pařížská adresa — Marie pravidelně zkoumá, zda by ho tam nemohla potkat.
Pozn. překl.: „Rozveďme se“ (Divorçons, 1880) — nesmírně úspěšná komedie Victoriena Sardoua a Émila de Najac, uváděná v Palais-Royal. Satirizovala nové debaty o rozvodu za třetí republiky.