Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 18. března 1881

Dokončila jsem obraz, až na pár retuší.
Julian soudí, že za posledních osm dní nesmírně získal a že teď je velmi dobrý. Tony neviděl tu změnu uprostřed: tři hlavní postavy, byť v druhém plánu, jsou přemalované, změněné, a pak i další; a ruce.
Sama vím, že je to teď lepší, uvidíme, co řekne zítra Tony.
Celkem je tam šestnáct osob a kostlivec, to dělá sedmnáct.

Sobota 19. března 1881

Inu, spokojená nejsem. Tony jako jindy shledává několik partií dobrými, ale celek mi komplimenty nevynese; dlouze mi vysvětluje, co je třeba udělat, a přidá pár tahů štětcem, které pak smažu. Co se týče Amélie, ta svůj obraz nevystavuje, není hotový a je ošklivý.
V půl páté přichází Julian a nastává uvolnění! Hovoříme. Začala jsem v tři čtvrtě na osm, byla jsem unavená, a hlavně unavená z toho, že jsem si od Tonyho nevysloužila to „velmi dobré“. Bože, vím to dobře, je to veselé a živé, ale je v tom ohromný nedostatek umění.
Julian zvolá, že zuří, že mi pro můj první obraz dal tak skvostné téma.
— Ach, kdyby to byl alespoň váš druhý!
— Ach ano.
— Inu, pane, nechme ho tedy na příští rok!
Načež se na mě zadíval očima zářícíma nadějí, že mě shledá hodnou a hrdou a schopnou zříci se marného uspokojení vystavit věc nedokončenou a průměrnou.
Byl by okouzlen, kdybych se toho zřekla, já také, ale co ti ostatní? Přátelé? Říkalo by se, že to, co jsem udělala, shledali profesoři příliš špatným, že jsem nebyla schopná obrazu, zkrátka že jsem byla na Salonu odmítnuta.
Otázka? Udělala jsem všechno, co jsem mohla? Až na pár drobností ano, jistěže, ale ocitla jsem se tváří v tvář věcem naprosto neznámým, jaké jsem ani netušila, v každém případě jsem se hodně naučila. Julian soudí, že jsem vynaložila velké úsilí, že to není špatné, že je to zábavné, ale že si z toho člověk může rvát vlasy, když pomyslí, co z toho mohlo být. Ach, kéž by to plátno bylo protržené, abych ho nemusela vystavovat. Neboť mě k tomu nutí pošetilá ješitnost, předem potrestaná tím, že se bojím lhostejnosti obecenstva a posměchu mužů zdola — není to vlastně posměch, ale řeknou: inu, není silná, ta nejsilnější z vašich žen.
Ach Pane! dalo se to předvídat, Julian to měl vědět!
Ale on říká, že je to tím, že jsem plátno přepracovala, že kdybych byla malovala tak, jak jsem začala, bylo by to dobré! A je tam ta akademická figura modela, malého desetiletého chlapce — ne, kdybych to udělala jako týdenní studii, byla bych to seškrábala, tak je to banální, a hlavně obyčejně nakreslené, bez charakteru a naprosto mě nedůstojné, je to nejhorší část obrazu.
Ach, je to mrzuté, ale co dělat?? Saint-Amand mě žádá o podrobnosti a chystá pořádnou propagaci ve „Sportu“ a v „Zápisníku jednoho světáka“ podepsaném Jiskřičkou ve „Figaru“, který píše paní de Péronney (vikomt de Létorières) a k většině společenských novinek se inspiruje u Saint-Amanda.
Je to má vina, pracuji už tři roky, je to vina toho lotra Juliana, měl předvídat, že na to nemám sílu... a to hovado vykřikuje: Ach, kdybych ho byl udělal! Ach, kdybyste ho byla udělala za rok!

Poznámky

Pozn. překl.: „Carnet d'un mondain“ (Zápisník jednoho světáka) byla oblíbená společenská drbárenská rubrika listu Le Figaro vycházející pod pseudonymem „Etincelle“ (Jiskřička). Pisatelkou byla paní de Peyronney — vikomtesa de Létorières —, vedená Saint-Amandem, který jí dodával zprávy o Marii. ↩