Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 3. března 1881

Konečně jsem se dnes večer zeptala, zda přivezli z Ruska dopisy pro velvyslanectví. Jistě ne. Ale vy si jistě myslíte, že po všem, co se za sedm let napovídalo, se s tím někdo spokojil? Ale kdež! Spustili znovu všelijaké staré hlouposti. Teta řekla, že náš velvyslanec nechodí do společnosti; máma, že proces bude brzy u konce a že pak... a Dina pravila s velmi rozšafnou tváří, že naše velvyslanectví je proti nám.
To je rozkošné. Já jsem se třásla rozhořčením, schovávala hlavu do srsti svého psa a pořád se ptala, proč tedy strávily osm měsíců v Rusku.
Včera večer jsem si kladla otázku, zda ti lidé tu věc opravdu chápou? Není to možné. Neuvědomují si to a má slova jim oči neotevřou. Jsou na to zvyklí už léta a berou to jako rozmary rozmazleného dítěte. Dnes večer se máma rozčilila a vykřikla, že jsem jako Georges, že trávím život tím, že se dožaduji věcí, které neexistují! — Tak si s nimi promluvte! Ach, to musí mít člověk trpělivost, aby si nerozbil hlavu! Samá podrážděnost! I kdyby ta otázka byla malicherná, nesmyslná, způsob, jakým ji vyřizují, přivádí k šílenství.
Nechám tedy uplynout pár minut, dojdu si k sobě pro lahvičky s léky a jdu je k mámě mrštit na zem se slovy, že se nechám umřít a že to bude má pomsta. A že s ní už vůbec nepromluvím.
Jsem velmi nemocná, silně kašlu, dýchám s námahou a v hrdle mi to zlověstně chrčí.
Myslím, že se tomu říká hrtanové souchotiny. Nezabiji se, ale nechám se umřít, a nebude to dlouho trvat.
Nemohu se s tím smířit; několikrát jsem si pomyslela, že když už je to tak, spokojím se s prací a sláva bude mou odměnou.
To by bylo krásné, ale zatím je život nesnesitelný. Marně si říkám, že když přijímám smířila jsem se se smrt, je lépe pracovat, neboť to je rozkoš s nadějí na konečný odpočinek — marně si to opakuji, smířenější nejsem. Je to malicherné, ale je to tak.
Ty ženy nemají o civilizovaném světě ani ponětí — anebo to jen předstírají? Anebo předstírají klid, protože je zbytečné, aby se rozčilovaly i ony? Anebo jsou prostě necitelné.
Z toho pochází má nemoc. Svírá mě to v hrdle, krev stoupá, hrtan je překrvený, hlasivky a tak dále. Jakmile na chvíli zapomenu, je mi o něco lépe, a po každém záchvatu (skoro každý den), němém či jiném, to začne nanovo a hůř.
Inu, nechám se umřít, to je dobře, protože nemám odvahu se rozhodnout; nechám tomu volný průběh a všechno dobře dopadne. Ale ty ženy to nechápou.
Otevřela jsem „Nový zákon“, který jsem už nějakou dobu nechávala stranou, a dvakrát během pár dní mě ohromilo, jak náhodně otevřený řádek odpovídal mé myšlence. Vrátila jsem se k modlitbám ke Kristu, vrátila jsem se k Panně Marii, k zázrakům — poté co jsem byla deistkou se dny naprostého ateismu. Ale Kristovo náboženství podle jeho slov se málo podobá vašemu katolicismu či našemu pravoslaví, jehož následování si odpouštím, omezujíc se na následování Kristových přikázání a nezatěžujíc se alegoriemi branými doslova, pověrami a rozličnými nesmysly, které do náboženství zavedli později obyčejní lidé z pohnutek politických, peněžních či jiných. Zkrátka to všechno...
Přišla kněžna, pořád mluví o tom, že ožení „toho lotra Alexise“, který je zruinuje, nenajde-li si ženu. Důrazně jsem ji upozornila, že to není zrovna pěkný dárek pro nějakou slečnu. Načež odpoví, že je poddajný, žena ho povede a usadí se. Ale jdi.
Je to hráč, lovec, vášnivec, zběsilý milovník koní. Zkrátka pařížský Srb. K tomu se prý často opíjí; pěkné, jak vidíte. Po otcově smrti dostane padesát tisíc franků a dvacet nebo třicet za jeho života. To je jedno. Důrazně jsem kněžně řekla, že její ubohý manžel je sice jistě velmi nemocný, ale že může žít ještě dvacet let. Udělá nedůvěřivé gesto. „Ale vždyť se to může stát a pro mladou ženu z toho mnoho nebude, s takovým marnotratným manželem.“ Chce mě snad pro syna? Často o tom rozprávíme a já hraji starou ženu.
Pro zábavu jsem si před tím rodinným vysvětlováním udělala výpočty.
Já šedesát tisíc franků nejméně, on dvacet tisíc. Celkem osmdesát tisíc franků (řekněme sedm tisíc měsíčně, osmdesát čtyři tisíce ročně).
Vila v Nice by zaplatila městský palác, kus lesa zase zařízení.
Ze sedmi tisíc měsíčně dávám nejprve pánovi a na stáj 1 500 sobě 2 000 do kuchyně 1 500 služebnictvu, komorná 60 franků, další žena 40 franků, kuchař 100 franků, domovník 100 franků, lokaj 100 franků a Čokoláda Fortuné včetně ošacení 100 franků. Celkem: 500 5 500 franků zbývá 1 500 franků měsíčně, to jest 1 800 franků ročně, z toho
6 000 na lóži v Opeře a 2 000 ve Français, zbývá:
10 000 franků ročně na večeře či slavnosti.
Neboť mé kapesné a rozmary se počítají do oněch 24 000 franků, které si vyhrazuji. Co se týče cest... oněch 80 franků denně na kuchyni snad postačí na hotel s... Zkrátka je to právě tak tak, nepočítaje v to, že by pán byl hráč. A pak co? A pak proč? Abych se nějak zařídila? Možná by byl moudřejší nějaký dobrý Francouz, velmi praktický a věcný... Jistě. Měl by jistě také titul. A milovala bych ho stejně málo. Jistě. Ale skýtal by jistě vážné záruky. A tak by nebylo rozumné obětovat svůj klid jen proto, že ten lotr Alexis, jak ho nazývá jeho matka, je milý, hezký a mladý chlapec, naprostá nula, a že onen Francouz by měl možná dvaatřicet let a byl by povadlý duchem i tělem. To už ať raději Géry, který má vlast, který je naprosto okouzlující, který je géniem mezi nulami, který má kariéru a budoucnost. A který by si mě rád vzal i s mými šedesáti tisíci franky. Na titulech mi nezáleží. A s Gérym by se dalo dojít daleko, byla bych Francouzka a republikánka.
A tak mu okamžitě dávám přednost před srbským erbem. To všechno není ten vysněný ideál, ale vždycky je to lepší než smrt, a takto se zařídím, nebude-li mě smrt chtít; a pokud umřu, inu, smířila jsem se s tím předem.

Poznámky

Pozn. red.: hrtanové souchotiny (phtisie laryngée) — tuberkulóza hrtanu. Marie zemřela na tuberkulózu roku 1884. ↩
Pozn. překl.: „nějak se zařídit“ (faire une fin) — dobový obrat znamenající vhodně se provdat a usadit se v počestném životě. ↩