Pátek 25. února 1881

Přijela dnes ráno s Dinou a já jsem do ateliéru šla teprve v jednu hodinu. Čekala jsem po té cestě nějaké změny. A nic.
Tytéž protivné historky o Alexandrově hrabivosti, jeho vychytralosti; jeho čachrářské kousky na úkor všech. Pak Paulova svatba — konala se u Michela a druhý den přivedl Paul svou ženu do Gavronzi. Pan Bashkirtseff celý dojatý vyšel přivítat je na schody a políbil tu malou, která se s křikem a vzlykáním vrhla mámě k nohám, s rozpuštěnými vlasy, velmi krásnými černými vlasy. Máma sama nemohla udělat ani krok, jak se jí podlamovala kolena. Paul, bledý a roztřesený, se opíral o zeď. Pak všeobecné objímání. Pan Bashkirtseff přirovnal mámu ke slepici, která se snaží přikrýt svá kuřátka křídly. Zkrátka usadili se v Gavronzi ve zvláštním pavilonu. Jenže starý tchán je skrblík jako málokdo a té ženě, která je rozkošná jako sama láska a navíc tak nějak naivní, nedal nic... Máma jí říkala, že jí zajde koupit elegantnější botky, a ona ji úpěnlivě prosila, ať to nedělá:
— vždycky mě viděl špatně oblečenou a špatně obutou, takovou si mě zamiloval, je lepší nezvykat ho na okázalost, které bych se pak kvůli němu už nemohla vzdát.
A pak různé příhody z venkovského života. Ó vznešený Balzaku! Ó obdivuhodný realisto. Ten tchán je úkaz. Vzpomínáte si, že před rokem byla ta svatba za velkého skandálu zarazena.
Za mé nepřítomnosti přišly Gaviniová a kněžna, zpravené o příjezdu.
A pak si s tetou povídáme o Saint-Amandovi, o Géryových, Brimontových a tak a ony nám vyprávějí o svých přátelích tam u nás. Ptám se vás, zda se má člověk po tak dlouhé nepřítomnosti hned první den bavit o všech těch lhostejných lidech... Cítím z toho tíseň. Ostatně... zvykla jsem si na tu nepřítomnost a už jsem si zvykla i na návrat. Tak já tedy nemám srdce? jak by řekla Mouzayová. Posuďte sami.
Ale ustavičná myšlenka, že všichni tihle lidé jsou příčinou mé smrti, mi brání myslet na cokoli jiného.