Úterý 22. února 1881

Smířili jsme se s Julianem, řekla jsem mu: Pane Juliane, copak mi budete věčně chovat zášť kvůli něčemu, co jsem neudělala schválně? Pojďte mě přece opravit! A on přišel s velmi důstojnou tváří a řekl, že když uznávám svou chybu, je to v pořádku.
Nic jsem neodpověděla, protože nemám chybu, ale nesnáším rozepře a kazilo mi to obraz.
Co se týče de Daillens, tady je její dopis. Už se ani nezdravíme. Je to hloupé, ale nesnáším ty historie. Možná jsem udělala chybu, že jsem k nim nešla, ale několikrát jsem už už chtěla jít a nešla jsem jedině proto, že mi dělaly scény, abych přišla.
Gavini mi na včerejšek poslal vstupenky, ale nic zábavného se nečekalo, a tak jsem je dala kněžně. Přečtěte si Figaro.
Skoro jsem se nad tím rozplakala, nejdřív vzteky, že jsem to zmeškala, a pak nad Gambettovým závěrečným slovem.
— Ten výpočet národ zesměšní, dovede mu dobře porozumět, dovede rozlišit mezi těmi, kdo jej klamou a chtějí jej svést, a těmi, kdo jej milují až do smrti. —
To až do smrti mě svírá v hrdle. Klečím před tím mužem a Cassagnac mi připadá bezvýznamný, bledý, ubohý. Co mohu milovat na té pozlacené průměrnosti? Gambetta vás jediným slovem ovládne a okouzlí.
Co teprve, kdybych ho byla slyšela, a ne jen četla!
Paní Gaviniová a Saint-Amand přicházejí kolem šesté. Saint-Amand mi přinesl další ze svých knih s věnováním. „Poslední léta Marie Antoinetty“ — je to půvabné a Marie Antoinetta je téma, z něhož lze věčně ždímat slzy.

Poznámky

Pozn. překl.: Léon Gambetta (1838–1882) — republikánský státník, zakladatel třetí republiky a vůdčí osobnost jejích raných let. Jeho řečnické umění bylo pověstné; Marie byla jeho oddanou obdivovatelkou. Citovaná řeč pravděpodobně zazněla v rozpravách Poslanecké sněmovny v únoru 1881.
Pozn. překl.: „Poslední léta Marie Antoinetty“ (Les Dernières Années de Marie-Antoinette, 1879) od Arthura de Saint-Amand — sentimentální historické líčení královniných posledních let a popravy, oblíbené mezi společenskými čtenáři počátku 80. let 19. století.