Sobota 12. února 1881

Dala jsem si obraz uvést do perspektivy, a hle, všechno se mi tím změnilo: neměla jsem už vidět to, co vidím, ale měla jsem si představit, že jsem šest metrů odtud, takže mé oči viděly žebřík za hlavou slečny de Villevieille, kdežto perspektiva mi nařizovala vidět jej mnohem víc vlevo. Nechápu, jak může člověk dělat to, co nevidí. Ostatně kreslí-li člověk správně, nemá dělat chyby v perspektivě; perspektorů je třeba, jde-li o chrám, kolonádu a podobné mašiny, ale obyčejný ateliér se ženami!¹

Ztratila jsem s tím vším čtyři pět dní, konečně přichází Tony a dává mi za pravdu.

Užívejte perspektivy, ať zapadne do vašeho uspořádání, ale pokud naruší kompozici, k čertu s ní! Dají se s ní uzavírat kompromisy. Ostatně... jak může člověk udělat něco falešného, když dělá přesně to, co vidí?

Tony je dál velmi spokojen a říká mi, ať maluji.

Jsem nadšená.

V poledne přibíhá služebná se zrudlou tváří. Pan Julian je vyznamenán!² Všeobecná radost, to dodává podniku vážnost; jásáme a já, Amélie a Neuveglise běžíme k Vaillantovi objednat nádherný květinový koš s velkou červenou mašlí.

Vaillant není obyčejný květinář, je to vytříbený umělec. Sto padesát franků, to není mnoho.

Přikládáme vizitku s tímto nápisem: panu Julianovi, dámský ateliér z pasáže Panoramas.

Villevieille se schválně vrací ve tři hodiny, aby mu blahopřála; Julian přichází nahoru s tou stužkou³ a já mám poprvé v životě potěšení vidět člověka naprosto šťastného. Sám to přiznává: snad jsou lidé, kteří po něčem touží, ale já si v tuto chvíli na světě už nic nepřeji.

Pak scházíme, Villevieille a já, do ateliéru vyznamenaného ředitele podívat se na ten koš; radost, blahopřání a dokonce i trocha dojetí. Vypráví nám o své staré matce, kterou se bojí otřást, kdyby jí tu zprávu oznámil příliš zprudka. A pak o jednom starém strýci, který by se nad tím rozplakal jako dítě.

„Považte, je to tam u nás vesnice! Dovedete si představit ten dojem. Chudý malý venkovan, který odtamtud odešel bez ničeho... a teď rytíř Čestné legie!“

Starý Julian byl velmi milý, když mluvil o své rodině; i tady je to rodinná slavnost, pod dojmem chvíle i ty nejméně sympatické žačky mluvily o tom, že mu věnují bronzovou plastiku, nějakou památku, co já vím?

Pak přicházejí další žačky, teta, Amélie, její matka a vdaná sestra; Neuveglise, Larivière. Z našich květin a z mašle je nadšený. Zkrátka trvá to až do půl šesté.

Žerty stranou, dodává to celému tomu krámku zcela jiný lesk, a když je z toho starý Rodolphe tak šťastný, udělá ho to vlídným a bude mému obrazu dělat ještě lepší reklamu.