Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 2. února 1881

Vracím se celá rozehřátá tím, jak jsem si od srdce promluvila o Cassagnacovi — o svých citech, rozumí se. Šla jsem na nějakou ženskou schůzi a napadlo mě uloupit Juliana; povídám mu, že de Daillens přijít nemůže a že tudíž nezbývá nikdo než on, kdo by mě z té šlamastiky vytáhl, posílám pro něj svého kočího, uloupím ho — a tu jsou ti dva občané na cestě.
V sále se člověk dusil; byl to jiný výbor než náš a my dorazili až ke konci. Když jsme se vrátili do rue Vivienne, Julian místo aby vystoupil, dál vyprávěl příběh o jednom muži, který byl pravým krotitelem žen... neuvěřitelné historky.
Všechny mu podlehly a on — nádherné zvíře krásy a svůdnosti... [Na příč stránky: K řeči o tom jsme se dostali kvůli té nové Dumasově hře, kvůli ženské ctnosti.] Tohle, a ani ne tohle, mě přivedlo k řeči o Cassagnacovi; svrběl mě z toho jazyk. Ale řekněme nejdřív, že se zdá, že se Julian velmi stará o můj salonní obraz, články jsou připravené k otištění... Ne pro to, co umím, ale je to potřeba jeho povahy být laskavý, není ani důvod k vděčnosti; bavíme se o tom docela přátelsky. Vyzvedla jsem ho o půl desáté, schůze trvala dvacet minut a je půl dvanácté, když mi nabídne, že mě doprovodí. „Přijímám s radostí, mám chuť si popovídat o Cassagnacovi,“ povídám mu. Až na ty pro mě tolik ponižující dopisy ví Julian všechno a je jediným tvorem na světě, s nímž o tom mluvím. Drožkář si určitě myslel, že máme nějaké dostaveníčko, když jsme tak dvě hodiny stáli na rohu rue Vivienne.
Když jsem si vyslechla ty historky o tom příšerném muži, který si bral všechny ženy, naslouchala jsem sama sobě, jak mluvím o Cassagnacovi a o citech vůbec. Tma ve voze a má černá paruka mě povzbuzovaly mluvit upřímně a bez žertování.
Považte, Julian si myslel, že jsem byla Cassagnacovi tak docela po vůli.
Nemrzí mě říct nahlas, co jsem si myslela nebo napsala, dává to přesnější míru... Julian opravdu věří, že jsem ho milovala a že toho dne, kdy nás náhoda svede dohromady, poslechnu, jakmile dá znamení...
Je to možné... Chvílemi cítím, jak se rozplývám v nesmírné něze: ten muž, jehož politika je nesmyslná, ten muž, který ztratil všechno kouzlo, ten muž, jejž jsem viděla velkým a ideálním a kterého jsem spatřila prostě obyčejného, ten muž... a přece tu ještě cosi je... co jiného by ten cit byl, ne-li láska?
Možná jsem tu pověstnou lásku položila příliš vysoko, a možná že tím, jak ji hledám příliš vysoko, ji přesahuji... pak by to bylo právě tohle... Je to nepochopitelné.
Ať tak či onak, jsem šťastná, že o tom mluvím, baví mě to vyprávět... a opravdu, vyřčeno nahlas je to dětinské.
Jsem prý hrozné dítě, sentimentální a nevinná. Není možné, aby žena jako já měla niterné city tak jemně utkané... a aby věřila tomu, čemu věřím já...

Čtvrtek 3. února 1881

Mám tu před očima podobizny své matky a svého otce z doby, kdy byli zasnoubeni.
Pověsila jsem si je na zeď jako doklady. Podle Zoly a jiných věhlasnějších filozofů je třeba vidět příčiny, aby člověk pochopil následky. Narodila jsem se matce nadmíru krásné, mladé a zdravé [Začerněná slova: má] hnědé vlasy, hnědé oči, zářivou pleť.
A otci plavovlasému, bledému, chatrného zdraví, který si žil tak bujně, až z toho onemocněl; (zdá se dokonce, že by se velmi snadno bylo dalo dosáhnout rozvodu, neboť stonal hned zkraje) — sám byl synem velmi statného otce a churavé matky, jež zemřela mladá, a bratrem čtyř sester, více či méně hrbatých od narození. Dědeček a babička měli pevnou konstituci a měli devět dětí, všechny zdravé, urostlé, některé z nich krásné, například mámu, Etienna, Vladimíra a toho hrozného ztraceného člověka, a také Emila. Churavý otec onoho slovutného výtvoru, jímž se zde zabýváme, zesílil a pookřál na zdraví, kdežto matka, oslnivá zdravím a mládím, zeslábla a znervózněla zásluhou té strašné existence, kterou jí připravili: skandály bratří, její ustavičné zákroky, jež ji nutily protrávit mládí v úzkostech, aby u úřadů vymohla milosti a shovívavost, k čemuž ji štvala babička, která svého hrozného syna zbožňovala; zásluhou toho zbožňování, a také dědečkova, vznikl kult, jehož bohem byl tento muž — a to nás všechny zahubilo.
Předevčírem jsem dočetla „Zabijáka“, až mi z toho bylo skoro špatně, tak mě uchvátila pravdivost té knihy, že se mi zdálo, jako bych s těmi lidmi žila a rozmlouvala.
Pobuřovalo mě, že žiji a jím, zatímco se kolem mě, níž a níž, dějí takové hrůzy... Měl by to číst každý, byli bychom lepší... Ale uklidnila jsem se hlavně proto, že můj osamělý čin by byl nepostřehnutelný.
Kdopak kdy popřel sociální otázku?
Ó ano, musí se do toho dát všichni, ó ano, musí! Jenže socialisty pranýřují jako lůzu a blázny — a socialisté sami často sklouznou do utopie! Ó propasti! A já nedokážu napsat ani novinový článek!
A pak — čtené noviny by o to ani nestály!
Abych se vrátila k něčemu jinému — jsem opravdu pořádné dítě. Onehdy jedna kamarádka psala při jídle dopis, já k ní přistoupím a doprostřed jejího psaní načmárám pár bláznivých vět, aniž bych věděla komu a oč jde. Smály jsme se tomu a dnes mi podává tenhle list, který ji ona osoba prosí, aby předala své neznámé pisatelce. Je to stejně bláznivé jako to, co jsem napsala já — zkrátka odpověď. A hle, takovéhle dětinské kousky mě rozesmějí, i když jsem sama.
A abych se vrátila ještě k něčemu jinému, povím vám, že se mi zdá, jako bych si s Cassagnacem povídala a že ho snad miluji... Ale víte, to všechno jen napsané nebo vyřčené; nevěřím totiž, že na něj kdy myslím jinak, než když si večer skládám romány, abych usnula...
Je to zvláštní a neumím to vysvětlit — zdá se mi, že se to odehrává mimo mne, víte, jako ten hrdina ze Slečny Maupinové, který má Rosettu všemi možnými způsoby, a přece se nikdy nedokáže přesvědčit, že je jeho milenkou. Marně píšu a říkám, že toho muže miluji, nevěřím tomu, nemyslím na to; věřím tomu jen ve chvíli, kdy to píšu, a pak už nic. Julian říká, že jsem ten velký úder snesla velmi dobře, ale že mě viděl hluboce zasaženou, jak odbíhám od práce, aniž bych věděla proč, pak se prudce vracím a zase odcházím.
Ničeho jsem si nevšimla, zdál se mi jako vždycky, a když jsem o sobě věděla, že jsem rozrušená, bylo to z jiných důvodů — kvůli plesu, kvůli společnosti — a Julian to připisoval Cassagnacovi. Ne, byla jsem klidná, srazilo mě to k zemi a já se smířila dřív, než jsem s jistotou věděla, že se žení. Bojovat jsem chtěla teprve sedm dní před tou událostí, do té doby jsem si říkala, že je to jen chvilka, která pomine, a že je třeba zavřít oči a zacpat si uši. Jeho velká síla zjevně spočívala v tom kouzlu, jež ho obklopovalo v době, kdy jsem ho poznala. Má představivost si ho vybavovala jen v dvorských krátkých kalhotách, s velkou červenou stuhou přes prsa, jak na schodech Zákonodárného sboru přijímá mladého císaře.
Teď je všechno zvadlé! Ale ten otisk pochází z oné doby.
Řekli jsme si to s otcem Julianem.
Možná má Julian pravdu [Začerněná slova: a mé rozrušení bylo ne]vědomé, pak by to byla ta pravá... Zkrátka jsem jako ten ubohý d'Albert, jenže u něj šlo o tělo a u mne o ducha. Píšu, že miluji, jednám, jako bych milovala, říkám důvěrníkovi, že miluji — a sama tomu nevěřím. Říkám vám, odehrává se to mimo mne. Já sama zůstávám věčně netečná. A když to říkám, je to proto, že mi Julian plete hlavu tím, že tomu věří. A pak Julian nazývá všechny mé příběhy klášterním tlacháním, říká, že neznám život a že mé úvahy jsou vymyšlené; Julian smýšlí jako tolik knih a her, které mě pobouřily: láska podle nich většinou není vyústění zabalené do spousty jemných věcí, nýbrž cíl. Ostatně jeho to pobuřuje, ježil se, když viděl ty nejkrásnější, ty nejvznešenější, ty nejjemnější padat do náruče onoho hrubého svůdce, jemuž šlo jen o jediné. Zkrátka je to velmi zvláštní zjev, ten lapač žen, dělal z toho pravé řemeslo — a muselo to tak být, nedalo se nic dělat, ať člověk dělal cokoli: prosby, hrozby, zápas tělo na tělo; a uměl si to dát odpustit... Zdá se, že měl takové postavení, že lidé museli chodit za ním.
[Na příč stránky: Zubař tedy.]
Julian čekal, že mé historky budou pikantnější, ale přesto mi věří. Trochu ho překvapují mé... svaté představy; mě taky, ale já už jsem taková. Sentimentální... anebo tedy možná docela obyčejná — zdá se mi, že budu velice světská, nenajdu-li ten vysněný ideál. Cožpak je možné, že je nutné nevyhnutelně zapadnout do bláta... vždyť konec konců je to život, jak se říká. Co vy víte o životě? mi připadá jako slova bez smyslu, a přece to něco znamenat musí — a já vskutku o životě nevím nic.
Inu, a co tedy láska?? Ta k Cassagnacovi?? K Cassagnacovi mravně oškubanému a zvadlému?? Heloisa praví, že „bohatství a vznešenost nečiní kouzlo lásky; pravá něha odděluje od milovaného vše, co jím samým není, a stranou klade jeho jmění, jeho hodnost, jeho úřady, aby ho brala jen jako jeho samého“. To je přijatelné, budiž, ale co jeho vlastnosti srdce a ducha?
Jestliže ho místo čistého, věrného, vznešeného, jemného shledávám obyčejným, a přesto jím zůstávám okouzlena — čím??? Proč ve svých pohádkách na dobrou noc nedokážu najít jiného hrdinu, a to už přes tři roky? Tak je to tedy on? Julian to tvrdí, já o tom pochybuji. Zeptal se mě, zda mám radost, když ho vidím — ale ano. Pokaždé? — pokaždé. — A vůbec, mění se snad člověk? Mění-li se, znamená to, že to bylo falešné.
Inu, ale to všechno mi nebrání vidět skutečnosti života: ať si myslím cokoli, je třeba vylézt z mé díry, je třeba získat postavení. Jakmile budu jednou provdaná, je po všem, budu počestná a žádný Cassagnac... ostatně on na mě nemyslí, nikdy nemyslel a velmi by žasl, kdyby věděl, co všechno o něm píšu... ve své samotě.

Poznámky

Pozn. překl.: „byla Cassagnacovi tak docela po vůli“ — Julian se domníval, že Marie zcela a tělesně podlehla Paulu de Cassagnacovi (1842–1904), bonapartistickému novináři a politikovi, jejž obsedantně sledovala už od prvních sešitů. Cassagnac se nedávno oženil. ↩
Pozn. překl.: „doklady“ (documents) — Marie užívá naturalistického slovníku Émila Zoly: na rodinné podobizny pohlíží jako na vědecké preparáty ke studiu dědičnosti a původu. ↩
Pozn. překl.: „Zabiják“ (L'Assommoir, 1877) — naturalistický román Émila Zoly o úpadku dělnické rodiny v alkoholismu; jeden z nejúspěšnějších svazků cyklu Rougon-Macquartové. ↩
Pozn. překl.: „Slečna Maupinová“ (Mademoiselle de Maupin, 1835) — román Théophila Gautiera; jeho hrdina d'Albert touží po milence, již zbožňuje v představách, avšak skutečné naplnění lásky v něm zůstává podivně neživé. ↩
Pozn. překl.: dvorské krátké kalhoty (culotte de cour) — slavnostní oděv nošený na císařských dvorních recepcích za Napoleona III.: krátké kalhoty ke kolenům, hedvábné punčochy a žaket; do roku 1881 už dávno vyšlý z módy, ale uvízlý v Mariině představivosti z let, kdy Cassagnaca poprvé poznala v posledních dobách císařství. ↩
Pozn. překl.: Heloisa (asi 1100–1164), učenkyně a abatyše proslulá tragickou láskou k filozofu Pierru Abélardovi; jejich dochovaná korespondence patří k nejslavnějším milostným dopisům středověku. ↩