Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 25. dubna 1882

Tony se přišel podívat... pochopitelně ho máma a teta na pár minut zadržely v salonu, aby mu napovídaly půl tuctu hloupostí, z nichž mám chuť schovat se pod stůl.
Má vlastní úzkost mi stačila a vůbec jsem nepotřebovala vidět úzkostlivé tváře své rodiny, jak na mě hledí, zda mám nějaké dojetí. Zkrátka tady je, co řekl. Pastel Diny velmi, velmi dobrý. Stařec u moře velmi dobrý, velmi dobrý, totéž. Hlava Terezky vůbec není zlá. Jen valéry krajiny ve vztahu k šatům nejsou správné. Malá krajina velmi dobrá. Oděv starce velmi dobrý, Nu... pak ho v salonu donutily vzít si šálek vývaru, lovíce tirádu o mém nesmírném talentu. Jenže jelikož ho v pět očekávali v komisi Salonu — dokonce proto si vybral tenhle den, aby sem přišel, mající jít do Salonu, který je vedle — tedy, jelikož velmi spěchal, spokojil se vroucími díky za sklenku marsaly a vývar a co nejrychleji upláchl. Tu teta říká, že je to hlupák a ničemu nerozumí, a máma dodává, že je opravdu s podivem, že jsem takhle zničená, vždyť konec konců je to muž jako každý jiný, doslova. Je pravda, že jsem vypadala otráveně kvůli jejich zvědavým úzkostem, prý jsou všechny matky takové, ale o nic méně otravné to proto není.
A tu se rozhoří hádka o nic, ta slova, samé odbočky... Ach hrome! Zkrátka jsem rozčilená až k pláči a přicházím sem vylít přebytek svého ubohého srdce. Měla bych být spokojená... ne, jsem skoro zničená a máma má skoro pravdu. Nestačí to... nevím, co jsem chtěla, aby mi ten muž řekl... abych nebyla zničená, musel by říct: výborně, tentokrát to je ono, je to ono, jste tak silná jako Breslau a máte víc předností než ona.
Všechno, co nebyla výše uvedená slova, mě nejenže nemohlo uspokojit, ale dokonce ani vytrhnout ze zoufalství, v němž se nacházím už přes rok. Při pohledu na starce u moře sice řekl, že je to velmi velmi dobré, velmi dobré, pak ukázal na valér oděvu ve vztahu k obzoru, že je to velmi dobré. Několikrát řekl, že je to velmi dobré, stejně jako malá krajina, na niž se několikrát zadíval, a Dinin pastel, a ten můj, který je napůl dobrý. A hlava Terezky, která vůbec není zlá... Zkrátka, co tedy ještě chci???
Nevím... A především příliš spěchal a zdá se mi, že se nedíval dost... byla bych chtěla, aby mi udělal dlouhou tirádu o mých neobyčejných vlohách.
Jak to, že mě všechna ta „velmi dobrá“ neuspokojí, když mi na srdci pořád leží to „velmi dobré“ udělené Breslau za malý obrázek, který udělala před dvěma lety v Bretani?
A když mi totéž řekne o mém malém obrázku, který jsem udělala v Nice, připadá mi, že to nemá tutéž cenu? Proč? Před mým odjezdem z Nice mi řekl, že rybářka od Breslau je velmi dobrá. Teď, když tutéž rybářku přijali s číslem 2, mi říká jen, že to není zlé. Inu... nejsem spokojená.
Proč? Především proto, že má rodina zakládala na těch pár studiích tak přemrštěné naděje, že je mohly uspokojit jen ty nejbláznivější poklony, a pak jarní účinek, nervy. Když jsem takhle rozrušená, pálí mě paže nad loktem, je to docela podivné. Učení lékaři, vysvětlete...
A dnes večer je mimořádně elegantní ples ve prospěch noční útulny v hotelu Continental, nejsem nadšená svými šaty. Jsem nešťastná.
Zlá chvíle, kterou je třeba přetrpět, až bych si nevímco myslela... kdybych byla aspoň zamilovaná, vyplnilo by to všechna ta prázdná místa srdce... ve svém trápení hledám — do koho? Do Juliana, nebo do Tonyho? Ale ne, mám je ráda, jen ne takhle? Tak tedy Bojidar?
Je vůbec možné říkat takové hlouposti, byť tady, byť se smíchem. Jsem strašlivě žárlivá na to dobré mínění, jež mají Tony a Julian o Breslau.
Tony říká, že je špinavější než hřeben... ale to mě ani v nejmenším netěší. Ráda bych slyšela, že věří v mou budoucnost, že brzy budu někým... Ach! Ó! Ráda bych potkala Bastiena na plese... ale i na jeho talent se troufám žárlit... ach! Nudím se.