Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 5. října 1880

Včera jsem měla celý den horečku.
Má drahá teta tomu trochu napomohla, když mě rozzlobila těmi obvyklými drobnými schválnostmi.
Nejprve to byly trpké nářky před Wodzinským, aby pak všude roznášel, že jsem rozkošná malá obluda, která přivádí svou rodinu k zoufalství.
Pořád se ptám, jestli to moje rodina dělá ze zbabělého pokrytectví, nebo z hlouposti.
To musí být z hlouposti, vždyť tohle všechno je „pro mé dobro“ – abych se léčila, abych nechodila do ateliéru a tak dále.
Pak ty drobné podvůdky – neposlat pro kočár a tvrdit, že už pro něj poslali, aby mě zdrželi.
Dovedete si to představit; anebo poslat Rosalii na pochůzky zrovna v hodinu, kdy vstávám, abych nemohla být včas připravená do ateliéru.
Dovedete si představit, s jakým úspěchem. Vstávám, křičím, volám; rozbiji zvonek, nachladím se, protože pobíhám nahá a mokrá a nemohu najít ani župan, ani prádlo. Zkrátka byla by to docela legrace, kdyby to nebylo tak beznadějně hloupé a k vzteku.
Ó, ti beznadějní pitomci!
Takovou péčí si myslí, že mě vyléčí.
Peklo, které nacházím venku, mi chystají i doma, abych se už neměla kam schovat.
Ostatně mám příliš mnoho nepřátel.
Co jsem například udělala Hechtovi?
Tak už ani žít nelze; pro začátek je tu Nice – před každou tváří z Nice musím sklopit oči – a pak Řím, což je ještě horší... Stačí, abych zajela do Lesa, a potkám bůhvíkolik svědků svých ponížení.
A teta!
Ó, ta, když se pustí do takzvaných klevet o dámách, které zná jen od vidění!
Ne, víte, to je k pláči.
Třeba Saint-Amand zná úplně všechny – a ona mu půjde vyprávět nehorázné nesmysly, a to všechno v naději, že zmírní, co by ti lidé mohli o nás říkat.
Ne, víte, nedá se nic dělat.
A je to tak ve všem stejné.
Už čtyři roky si léčím u nejproslulejších lékařů zánět hrtanu, a je to čím dál horší.
Čtyři dny byly mé uši v pořádku, slyšela jsem dobře, a teď to začíná nanovo.
Nuže, hleďte, budu prorokovat.
Zemřu – ale ne hned, hned by to všechno skončilo, to by bylo příliš krásné.
Budu se vláčet, rýmy, kašel, horečky, všelijaké neduhy – a zemřu, jak jsem žila, mizerně.
Možná za čtyři roky.
Gabriel není to, co jsem si myslela, a ty okouzlující tóny, jež na něm obdivuji, se ozývají při každé maličkosti.
Tak vám s procítěným výrazem složí poklonu a o minutu později týmž výrazem prohlásí, že paní X je rozkošná a slečna Y půvabná, anebo že zítra půjde na večeři do restaurace.
Nejprve se tím necháte oklamat, pak zjistíte, že je to jen efekt hlasu, a to je vše.
Berthe přišla na večeři, velmi elegantní, samé drahé věci, šperky, šaty za tisíc sto franků.
Je možné, že to platí Kdovíkdo?
A je-li tomu tak, jak to dělá?
Vždyť přece je hanebné nechat se vydržovat.
Smířit se, či spíše sebrat se, ví se, že proniknout až na dno své bytosti a pak se ptát, není-li tohle lhostejné.
Žít tak či onak – co na tom záleží.
Přemoci své pocity a říci si s Epiktétem, že je v naší moci brát zlo za dobro – či spíše zůstat lhostejný k tomu, co se děje.
Člověk musel hrozně trpět, aby byl ochoten odejít ze života takovouto smrtí, a teprve po neslýchaných útrapách a naprostém zoufalství začne chápat možnost tohoto mrtvého života.
Ale konec konců, kdyby se do toho člověk pořádně dal, byl by aspoň klidný... Není to plané snění, je to věc možná.
„Ale proč potom žít?“ namítnete.
A protože jsme přišli na svět, je zřejmé, že se tím žít stává zbytečným; a tak teprve když člověk dobře pozná, že skutečný život je mu pramenem nekonečných běd, přijme ten druhý, anebo se před prvním schová v druhém.
Když fyzická bolest dosáhne jisté míry, člověk pozbude vědomí, nebo upadne do vytržení; a stejně tak je tomu s mukami duševními – dosáhnou-li jistého bodu, člověk se vznáší, diví se, že vůbec trpěl, vším pohrdá a kráčí se vztyčenou hlavou jako mučedníci.
Co na tom konec konců záleží, zda těch padesát let, jež mám ještě prožít, strávím na dně žaláře, nebo v palácích, mezi lidmi, nebo v samotě.
Konec je tentýž; pocity uzavřené mezi začátkem a koncem, a jež po sobě nezanechávají žádnou stopu – to je tedy to, co znepokojuje.
Co záleží na věci, která netrvá a nezanechává stopu?
Mohu svůj život využít prací, snad budu mít talent, to zanechává stopy... Po mé smrti.