Sobota 2. října 1880

Přišel Saint-Amand.

Jedna dáma (žákyně), jejíž portrét mám malovat, mi za to platí tím, že mi pózuje na studii ruky. Tony byl rozkošný; zrovna se chystal opravovat tu Židovku, když zahlédl mé ruce.

„Kdo tohle udělal?“

„To já, pane.“ „Je to velmi věrné, velmi věrné, velmi věrné.“ Pak, když si studii ještě jednou prohlédl, se znovu rozpovídal:

„Je to velmi věrné, velmi věrné, velmi věrné,“ a po další odmlce: „Je to velmi věrné.“

Vypadal příjemně překvapen, a považte mou radost! Nakonec se posadil na mé místo a dal mi lekci.

„Je to dobrá studie, je třeba dělat další takové; jsou tu půvabné tóny.“ Podtrhuji to kvůli kamarádkám, které, nevědouce, co říct, mi upíraly barvu.

„Bohužel to není tak úplně dobře nakreslené, ale při druhé studii se to už nestane, tím jsem si jist, tenhle prst je příliš dlouhý, to je chyba, kterou člověk nedělá dvakrát; celkem vzato je to dobré, něco v tom je, něco v tom je.“ Vážně! Byla jsem z toho rudá i bledá. Ostatně, to byste museli vidět, jakou důležitost mi v ateliéru přikládají, jsem nejlepší a dělají kolem toho tolik povyku, že mluvím skoro se zbožnou vážností, jako Cassagnac. Ale nebojte se, že by mi tyhle triumfy stouply do hlavy.

Všichni Kavérinovi tu večeřeli a právě odešli do divadla s tetou.

Jsem šťastná kvůli svému malování a celkově je mi lépe.

Ty ruce jsou namalované na plátně velikosti šest; levá opřená, rozprostřená na stole; pravá drží pero, jako by se právě zastavila, aby si znovu přečetla, co napsala. Vysvětluji to špatně, ale chápete.

Amélie není spokojená, ale mrzí mě, že mě napodobuje ve všem, v čem může.

Ateliérová dětinství. Ne, žerty stranou, cítím, že to s malováním jde k lepšímu.

Gabriel s posláním těch hraček tak dlouho otálel proto, že má zásilka chodila za školu, byla otevřena otcem a nakonec poslána zpátky synovi.