❦
Úterý 7. září 1880
Mardi 7 septembre 1880
Prší, bylo by třeba… všechny nejhorší příhody mého života mi defilují hlavou, a jsou věci, už dávno minulé, které se mnou škubnou a křečovitě mi sevřou ruce jako fyzická bolest, jež by právě nastala…
Il pleut, il faudrait... tous les pires incidents de mon existence me défilent par la tête, et il y a des choses, lointaines déjà, qui me font sauter et me crispent les mains, comme une douleur physique qui serait arrivée à l’instant...
Bylo by třeba, aby mi bylo lépe, aby se všechno kolem mě změnilo… Moji blízcí jsou mi víc než nepříjemní, předem vím, co řekne teta nebo máma, nebo co udělají za každé okolnosti; jak se chovají v salonu, na procházce, v lázních, a to všechno mě hrozně rozčiluje… jako když se řeže sklo. Bylo by třeba změnit všechno, co mě obklopuje, a pak, uklidněná, bych je nejspíš milovala tak, jak se má. A přitom mě nechávají hynout nudou, a když odmítnu nějaké jídlo, jsou to vyděšené tváře… anebo tisíc úskoků, jak u stolu nepodávat zmrzlinu, protože by mi mohla ublížit. Anebo přijdou jako zloději zavřít okna, která otevřu. Tisíc malých hloupůstek, které mě dráždí; ale všechno, co patří k domovu, mě pronásleduje.
Il faudrait que je sois mieux, que tout change autour de moi... Les miens me sont plus que désagréables, je prévois d’avance que dira ma tante ou maman, ou ce qu’elles feront, dans chaque circonstance; comment elles sont au salon, à la promenade, aux eaux, et tout cela m’énerve horriblement... comme si on coupait du verre. Il faudrait changer tout ce qui m’entoure, et après, calmée, je les aimerais sans doute comme on doit les aimer. Pourtant elles me laissent périr d’ennui et quand je refuse un plat, ce sont des airs épouvantés... ou bien mille tricheries pour ne pas servir de glace à table, parce que cela peut me faire mal. Ou bien l’on vient, comme des voleurs, fermer les fenêtres que j’ouvre. Mille petites niaiseries qui m’irritent; mais tout ce qui est la maison m’obsède.
Když teta vejde do mého pokoje, připadá mi to jako urážka… Znepokojuje mě ale, že v té samotě rezivím; všechny tyhle černé tóny zatemňují rozum a nutí mě uzavírat se do sebe. Bojím se, že ty temné mraky navždy zanechají závoj na mé povaze a udělají ze mě zahořklou, zatrpklou, zachmuřenou ženu… Nechci být taková a bojím se, že se jí stanu, jak se tak zlobím a mlčím.
Quand ma tante entre chez moi il me semble que c’est une injure... Mais ce qui m’inquiète, c’est que je me rouille dans cette solitude; tous ces tons noirs obscurcissent l’intelligence et me font rentrer dans moi-même. Je crains que ces nuages sombres ne laissent pour toujours un voile sur mon caractère et ne me rendent amère, aigrie, sombre... Je n’ai pas envie d’être ainsi, et je crains de le devenir, à force de rager et de me taire.
Vložený list · annotation marginale de Mme Bashkirtseff mère
na okraji Kdo umí číst mezi řádky, pochopí, že jsou to slova rozmazleného dítěte. [Poznámka paní Bashkirtseffové, matky]
dans la marge Ceux qui savent lire entre les lignes comprendront que ce sont les paroles d’une enfant gâtée. [Note de Mme Bashkirtseff mère]
Kde chcete, abych se naučila konverzovat, chovat se v salonu?
Où voulez-vous que j’apprenne à causer, à me tenir dans un salon ?
Říká se, že mám dokonalé vystupování, staří bonapartisté to řekli Adeline; viděli mě u ní a v divadle. Teď Blanc nebo Cassagnac řeknou, že jsem potrhlá, a přece kapitán v poslední době změnil názor.
On dit que j’ai une tenue parfaite, les vieux bonapartistes l’ont dit à Adeline; ils m’ont vue chez elle et au théâtre. Maintenant Blanc ou Cassagnac diront que je suis toquée, pourtant le capitaine a changé d’avis dans ces derniers temps.
Ne, vidíte, má rodina neví, co ze mě udělala.
Non, voyez-vous, ma famille ne sait pas ce qu’elle a fait de moi.
Zdá se mi, že na mně bude vždycky ležet jakási tíseň, vzpomínka na minulost zkalí budoucnost… už si netroufnu… Pořád se bojím, že budu pomluvena, pokořena, dána na černou listinu… a něco z toho musí zůstat, ať si kdo říká co chce… Ostatně to často byla i má vina… ale výstřednosti jsem páchala jen z jakéhosi zoufalství, abych se omámila.
Il me semble qu’il pèsera toujours sur moi une sorte de malaise, le souvenir du passé ternira l’avenir... je n’oserai plus... J’ai toujours peur d’être calomniée, humiliée, mise à l’index... et il doit en rester quelque chose, quoi qu’on dise... Aussi il y a eu souvent de ma faute... mais je n’ai commis des extravagances que par une espèce de désespoir, pour m’étourdir.
Teď mě má osamělost a smutek děsí jen proto, že se bojím navždy ztratit všechny ty skvělé vlastnosti, které jsou pro ženu nezbytné…
Maintenant mon isolement et ma tristesse ne m’effrayant que parce que je crains de perdre à jamais toutes les qualités brillantes indispensables à la femme...
Dnes večer mi slečna Moreauová posílá tu černošku, která ji učí na kytaru a která pod ochranou královny Isabelly dává lekce mnoha mladým španělským ženám a dívkám.
Ce soir Mlle Moreau m’envoie la négresse qui lui apprend la guitare et qui protégée par la reine Isabelle donne des leçons à beaucoup de jeunes femmes et filles espagnoles.
Zůstala hodinu, hrála a zpívala s úžasným šarmem, a pak odešla, políbivši ruku tetě i mně.
Elle est restée une heure à jouer et chante avec un chic épatant et se retira et baisant la main à ma tante et à moi.
Proč žít? Co tu dělám? Co mám?
Pourquoi vivre ? Qu’est-ce que je fais ici ? Qu’est-ce que j’ai ?
Ani pocty, ani štěstí, ba ani klid!
Ni honneurs, ni bonheur ni même paix !