Čtvrtek 29. července 1880

Je mi lépe a tady je něco o mém princi [Na okraji: princ Jérôme Bonaparte], to vám není obyčejný člověk, ujišťuji vás.
Není to hanba, že malicherná zášť tuilerijského dvora na jedné straně a stranický duch na druhé vždycky brzdily tu velkou inteligenci, ten skvělý zdravý rozum, tu politickou poctivost a ten tak jasný duch, ty sklony k velkému, jasnému, vyhraněnému, a tudíž k čestnému. Ach, dobře chápu, že nemá mnoho přátel. Nelichotí vášním okamžiku, a jestli to kdy učinil, bylo to tím, že se jeho [Škrtnuto: zásady myšlenky se] vlastní myšlenky v tu chvíli s těmito vášněmi shodovaly.
Ten člověk mohl být své zemi velmi užitečný, ale nevěřím, že se mu podaří přemoci tu hloupou nevraživost, která ho obklopuje a která musí zarážet všechny jeho vzněty vymanit se z toho výjimečného postavení, jež má. Chybí mu ta poslední smělost, ten talent prosadit se, který dává zásluhám definitivní ráz. Je strohý, prudký, ba energický, ale nedokáže se prezentovat souvisle, plně, výhodně.
Když se prezentuje, je to v trhaných nárazech, s přerušeními, s mezerami, takže pohoršuje a nelíbí se všem, kdo si neuvědomují, čím ve skutečnosti je. A těch je mnoho.
Cením si ho a vážím si ho, protože jsem jeho druhu… jen v malém, v malicherném, v ošklivém, v bezvýznamném. Slušnost žádá, abych se takto pokořila. Říká se, že můj princ je v soukromí prase, ale já ho vidím jen jako státníka, ostatní se týká jen jeho blízkých a jeho rodiny. Lze také vyžadovat ctnosti u prince oženěného tak, jak se prince žení? A pak – je vůbec mnoho vzorných manželů? Čím víc je člověk na očích, tím viditelnější jsou jeho poklesky. Neudělal víc než ostatní, jen se neschovával. Teď mi namítnou, že schovávat se znamená páchat nečistotnosti. Samé slovní hříčky, a nic mě nepobuřuje tolik jako slova, neboť všechno překrucují a jen zřídka nechávají zvítězit dobrou víru.
Ráda bych věděla, jestli princ mluví o svých právech; jsem si jistá, že tomu nevěří, je příliš inteligentní, aby věřil v nějaká práva, doufám, že ani nepředstírá, že v ně věří. Pro mě je to vynikající muž, který nese slavné jméno, ale to je vše. Jestli z jeho synů něco bude, nu, využijí se, ale nic víc. Proč by si rodina neměla uchovat tradice slávy nebo inteligence či ctnosti? Může to udělat, aniž by k tomu byly dekrety, které ji k tomu zavazují nebo zmocňují.
Po ateliéru jsem byla před přírodou celá ztracená. Teď jsem se rozjela a velmi se mi ulevilo.
Nacházím modely ve velkém; všichni ti Auvergňané jsou vzácně ochotní a ženy nesmírně lichotivé.
Začínám desetiletou holčičku, ležící, spící v trávě. Ale zítra ji nechám a udělám malého klučinu s kozou (v životní velikosti), kterého dokončím a po němž se zase vrátím ke své holčičce. Ten klučina s kozou je syn řezbáře a truhláře, který kreslil v pařížských ateliérech. Žena je švadlena a všechny tři děti jsou hezké.
Navíc jejich dílna má světlo ze severu, a za deštivých dnů udělám studii té velmi temné dílny, do níž umístím tu holčičku, které není víc než sedm let a která je rozkošná.
Vešla jsem do hotelového salonu se slečnou Moreauovou, bylo tam několik dívek a vrátila jsem se celá spokojená, že jsem byla nejmladší a nejzářivější, ačkoli neučesaná a v ulsteru s kapucí.
A přitom vadnu zbytečně pro nikoho. Je to nesmysl.