Úterý 27. července 1880

Courtès se žení, posílám mu blahopřejnou depeši. Bere si dceru bývalého burzovního makléře Duboise, peníze tam asi budou. Tím líp. Ten ubohý chudák po tom tak naivně toužil, že se člověk může jen radovat z konce jeho trápení.
Máma mi píše dopisy francouzsky, v nichž mi vykládá o mých zlých citech a má za to, že nemám právo si stěžovat. Prý bych měla uvážit, že jsem vždycky špatně zacházela s hrabětem Multedem a vyháněla ho, ačkoli on má za ženu Francouzku z dobré rodiny…
Co na takové věci odpovědět? Vzala jsem celý ten guláš se směšným pravopisem a poslala ho zpátky jeho původci.
Zkouším malovat krajinu, ale končí to kopancem do plátna, a pak vedle stála čtyřletá holčička a dívala se, jak maluji, a já místo abych se dívala na svou krajinu, dívala jsem se na to dítě, které mi bude od zítřka pózovat. Jak může člověk dávat čemukoli přednost před figurou?
Moreauovi mě nudí a navrch má přijet syn Moreau, kterého jeho matka pokládá za půvabného.
Tak strašně mě bolí mezi krkem a levým uchem, celé to uvnitř, že by se z toho člověk zbláznil. Neříkám to, jen by mě tím teta otravovala, a vím, že to souvisí s mým bolením v krku.
Už přes čtyřiadvacet hodin trpím tak, že bych křičela, nemožno spát ani cokoli dělat, i čtení se každou chvíli přerušuje. Myslím, že je to ta bolest, kvůli níž vidím život černě. Bída přebídná!
Kdy s tím už úplně skoncuji, navždy!