Sobota 17. července 1880

Tony mi řekl, že když udělám několik takhle propracovaných studií, hodně mi to prospěje. Že je to podobné, velmi dobře nakreslené. Tohle je seriózní práce, je to studované; bohužel celkovému tónu chybí pevnost. Oči dobré, nos velmi dobrý a tak dále. Zkrátka se naparuji a jsem čím dál víc hlavou krámu. Co se Amélie týče, mluvím s ní o Julianovi, aniž ho jmenuji, samé narážky, úsměvy, maličkosti: vždycky to pochopí a my si rozumíme co nejlépe.
Nebudu vám vyprávět o svých šílených pobězích po obchodech a do ateliéru, kde mi zbývalo domalovat jedno oko. No ovšem! Je to Doucet, Julianův oblíbený žák, kdo získal Římskou cenu. Slečna de Villevieille pořádá nahoře u nás punč. Julian platí jeden dole a sám běží k Lefebvrovi neboli k Doucetovi. Křičíme „Pryč s Julianem“ a „Ať žije Komuna!“
V jednu hodinu jsem byla u staré Gavinové a smluvila si s ní schůzku u sebe na pátou, schůzku, kterou propásnu díky své švadleně. Saint Amand, který tu byl ráno, se přichází v šest rozloučit a v sedm přichází Gabriel. Ztratil ten květ mládí, který míval, a zbývá mu pramálo vlasů, a to v tomhle věku!
Nakonec odjíždíme až zítra večer.
Savarre obléká Audiffretovy. To jsou děvčata, která mi strašně lezou na nervy. Vedou ten nejvyhlášenější elegantní život a najdete je všude, v Biarritzu, v Trouville, všude. Na všech oficiálních plesech a v přísných salonech Faubourgu Saint-Germain. Ta Španělka je úžasná, se svými ústraními po klášterech a svými kněžími. Myslela jsem, že jsou nešťastné a žijí jen mezi Bailleulovými a paní de Poilly tu a tam. Nedovedla bych vám vypovědět, jak mě zranilo a pokořilo, když jsem se dozvěděla, že jsou tak dobře přijímané všude. Ale k čemu se nad tím rozčilovat!
Jsem nešťastná.
Malba! Ano, ale zatím vadnu v temnotě!
– Tušil jsem, že vás k práci pohání nějaký mimořádný důvod, řekl Julian, zkrátka muž, pro kterého jste chtěla něčím být. Vážně vás muselo pohánět něco výjimečného, abyste tady pohřbila ten květ, který má člověk jen krátký čas a který jste měla, když jste sem přišla, místo abyste ho nosila do společnosti. Mohla jste nemít krásu, cokoli chcete, ale měla jste… květ, kterého bylo opravdu škoda pohřbít sem, mezi tyhle čtyři stěny.
Chtěla jsem jet na venkov, na opravdový venkov, kde by nikdo nebyl. Ale to nestačí. Štěstí by bylo moci se čas od času uchýlit do neobydlených krajů, na ostrovy, k podivným velkým stromům, do světa „Pavla a Virginie“. Vidět východ slunce a vychutnávat noc úplně sama v tom nejabsolutnějším klidu. Divoká krajina, velké stromy, čisté nebe, hory zlacené sluncem… vzduch, o jakém tady nikdo nemá ponětí, vzduch, který sám o sobě je blažeností, místo těch hrůz, které člověk dýchá tady… Ale pro takovou existenci jsou potřeba peníze. A v té samotě bych nechtěla ani milovaného muže. Úplně sama, vrcholná rozkoš.

Poznámky

Pozn. překl.: Pavel a Virginie (Paul et Virginie), román Bernardina de Saint-Pierre z roku 1788, jehož děj se odehrává na exotickém tropickém ostrově; symbol nezkaženého ráje.