Pátek 16. července 1880

Julian považuje mou malbu za velmi dobrou, velmi dobrou, a Amélie musí uznat, že to není špatné, neboť Julian je přísnější než Tony.
Zůstaly jsme v ateliéru do šesti. Amélie maluje slečnu de Villevieille a já maluji slečnu Richardsovou.
Z Julianovy chvály jsem celá blažená.
Zítra odjíždíme a já snáším ty otravnosti, co předcházejí odjezdu – balíky a tak dále.
Je dobře, že odjíždím, jinak by to v ateliéru už nešlo tak dobře. Jsem teď jeho nesporná hlava, jen Amélie se staví přede mě, ostatní ji řadí až za mě.
Dávám rady, bavím, druzí se nadšeně sklánějí před mým dílem; vkládám jistou koketerii do toho, abych byla hodná, milá, ochotná, abych se nechala milovat, abych měla ráda kamarádky, které mé vzácné rady nutně potřebují, a abych je utěšovala ovocem nebo zmrzlinou.
Onehdy jsem odešla a hned se začalo mluvit o mně v dobrém. Slečna Marie del Sarte z toho nemohla vyjít, když mi to vyprávěla, a Magdeleine, která, jak víte, kreslí, se chce dát do malování a uchyluje se pod mé křídlo, aby měla rady. Je pravda, že učím skvěle; kdybych malovala, jak učím, byla bych velmi spokojená.
Zkrátka, co naděláte, něco přece je být úžasná učitelka. Julian lituje, že nemůžu dotáhnout dál tu hlavu, která „by byla věc na výstavu“.
„Tohle má temperament, je to ze života, je to upřímné, je to živé.“
Ta malá má originální hlavu: obrovské oči, ohromná víčka, mohutný oblouk obočí, trochu udivené obočí, ohrnutý nos, hezká ústa, půvabnou pleť; je mladá, ale je v ní cosi zvadlého, co se přesto nelíbí špatně. Zlaté vlasy, podle mě barvené, ale obdivuhodné, učesané jako lví hříva na sytě zeleném pozadí.