Středa 14. července 1880

Výročí dobytí Bastily. Přehlídka, předávání praporů, iluminace, slavnosti, plesy na všech křižovatkách.
Paříž má ráz nějaké zcela nové a půvabné naivity.
Bereme Saint Amanda podívat se na návrat z přehlídky a projet se po bulvárech až do šesti hodin. V šest už kočáry nejezdí. Při průjezdu vlády se málo volalo „Ať žije republika“. Jen Gambettovi se provolávala sláva. Byl v kupé s Josephem. Průjezd generálů budí senzaci, Galliffet je nádherný. Krásnějšího vojáka na koni jsem nikdy neviděla, je prostě heroický. Ty bílé vlasy, ten černý knír, ta barevná pleť a ten dobyvačný vzhled, má v obličeji cosi docela mladistvého a okouzlujícího.
V šest hodin všeobecné dostaveníčko u nás, paní de Quincy, Gaillard, Julian, teta a já; Soutzo posílá tetě depeši s omluvou: musí prý strávit celý den s rodinou, přijde se rozloučit zítra. Posílám mu tuto odpověď: Zůstaňte tedy s rodinou a nechoďte se loučit, vyřizuji vám rozloučení své i tetino. Ale není k zastižení ani v bytě, ani u Werbrancka. Skrývá se v Paříži, před někým nebo před něčím.
Tedy v šest hodin nastupujeme na okružní dráhu u Porte Maillot. Oblékla jsem si růžové šaty, cena: pětadvacet franků v obchodním domě Printemps.
Pozor, jdeme se podívat na iluminace a nepokoje do Belleville. Tolik se klábosí a směje, že zmeškáme stanici a třikrát přesedáme. Znepokojivé bylo, že ty čtvrti vypadaly opuštěně. Konečně vystupujeme v naprosté pustině, je osm hodin a začíná nás přepadat hlad. Gaillard mluví o večeři u jezera Saint-Fargeau – rozkošný stín, jezero, dobrá kuchyně a tak dále. Přijato. Vydáme se ho hledat a vejdeme do rozkošného parku, do Buttes-Chaumont. Máme příšerný hlad, ale utěšujeme se tím, že krajina je nádherná, zvlášť jakýsi pavilon vyhlížející jako chrám. Julian oslovuje skoro každého chodce a vyptává se na restauraci, kterou nám ukazují na všechny strany. Konečně, když jsme se nachodili a obdivovali park, abychom se utěšili, zahlédneme jezero a osvětlenou restauraci. Je to nádherné; ženeme se tam; ale po deseti minutách chůze narazíme na zátaras. Musíme zpátky a jinou cestou. Bylo to k zoufání; budoucí paní Gaillardová umírala hlady. A pokaždé, když jsme si žertem předpovídali nějakou nehodu, opravdu nastala. Jezero nebylo Saint-Fargeau a restaurace pouhá kavárna, kde se nedalo nic najíst.
– Vystupte ve Villette, říkal jeden.
– Jestli chcete sníst něco dobrého! řekl jeden opilý občan, vejděte sem, a ukazoval na pajzl.
Ó štěstí! Projíždí fiakr, ale odmítá nás vzít, a teprve po naléhavém přemlouvání a prošení svolí. Nasoukáme se dovnitř v pěti a vyrazíme k jezeru Saint-Fargeau. Nebudu vám líčit tu celou hodinu trvající jízdu spoustou dost prázdných uliček. Dorazíme; jezero Saint-Fargeau není jezero, ale ohyzdná kaluž. Je půl desáté; ale sotva usedneme ke stolu, začíná pršet. Stěhování do obrovského konferenčního sálu. Vystoupím na židli: Pánové! Jsem především oportunistka; a jelikož je v tuto hodinu vhodné se najíst, navrhuji vrátit se ke stolu!
Sotva se trochu vzpamatuji, začnu Julianovi vyprávět o Amélii. Kolem desáté pomyslíme na ohňostroj, který jsme měli vidět z výšin Buttes-Chaumont. U dveří restaurace zase potkáme našeho andělského kočího. Je trochu podnapilý, ale v obtížných pasážích prokazuje velvyslanecký talent; ozývá se totiž volání „Pryč s kočáry!“, ale my odpovídáme „Ať žije republika!“.
Myslím, že v tuhle hodinu nebyl v ulicích o mnoho víc než jeden kočár; náš fiakr mi připomínal ten z Paní Bovaryové (od Flauberta).
Nakonec nás zastaví strážníci, kteří nás po mnohém vyjednávání donutí vystoupit, a my procházíme Belleville pěšky, poté co jsme se obrátili k Villette, abychom se vlakem vrátili do Paříže, a deset dalších věcí.
To byla pěkná cesta! Paní de Quincy se na vysokých podpatcích unavila po dvaceti minutách, já jsem necítila víc únavy, než kdybych byla doma. Bavili jsme se s Julianem o Amélii a o Cassagnacovi. Co zaráží, je ten klid, který všude panuje. Skoro by se řeklo smutek. Ani jeden hlučný opilec, samá způsobnost a zdvořilost.
Mysleli jsme, že uvidíme divochy, a nacházíme pastýře, kteří tančí za zvuků píšťalek.
Na nábřeží Valmy musíme zajít do kavárny kvůli paní de Quincy, totéž na náměstí Place de la République a nakonec ještě v jedné kavárně na bulváru. Gaillard a Julian sjednají panský kočár a v prudkém lijáku se vracíme, paní de Quincy, která plakala únavou, necháme u ní doma. V půl druhé nás Julian doveze domů.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie si pohrává se slovem „oportunista“ (oportunisté byli umírnění republikáni kolem Gambetty) a slovem „oportunní“ (vhodný, nabízející se v pravou chvíli).