Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 5. července 1880

To já jsem překvapená, když po návratu zastihnu Soutza. Zvláštní překvapení; psala jsem muži, který byl daleko, a tady přichází a žádá mě o rozhovor.
Přijala jsem ho chladně, ale večer, když naléhal, že se mi musí svěřit, a všichni tři jsme se tomu smáli, vyšla teta ze salonu a začalo to. Já posměšná navzdory sobě a držící se vět z dopisu, on rozhořčený, že ztrácí všechny připravené řeči – zkrátka po tolika kličkách se ukáže, že nedokáže nic říct, a přitom zjevně přišel něco říct. Začal pěkně tím, že mluvil o paragrafu č. 1 200 000 začínajícím slovy: „Jelikož jsem byla tak laskava a dala vám na vybranou mezi okamžitým rozchodem a šestiměsíční lhůtou“ a tak dále, a žádá o jeho vysvětlení, naprosto zmrazený tím „okamžitým rozchodem“. Jenže já jsem těm zmateným řečem nerozuměla, a znemožnily je mé velmi vtipné vpády – snad pro nepřítomné publikum, ale pro něj rozčilující. Plakal.
Já dělám hodnou, řeknu mu, ať se uklidní, a začnu znovu se svými historkami o věnu, o výdajích, o povahách. Černím se, jak se mi zlíbí, ale on křičí, že se neznám, že budu ideální manželka. A znovu se mi nabízí, že se za dva roky zruinuje a pak se nechá rozvést.
– Té velkorysosti byste nebyl schopen, pane.
Zkrátka má za to, že je ode mě ohavné takhle rozumovat a probírat každé slovo… Jenže považte – ten ubohý chudák se vrací z Compiègne, kde hltal noviny, myslí si, že je v politice doma, a v pěti větách udělá tři kopance.
– Prý pořád jen pózuji.
– Komediantka od narození, milý pane, co naděláte?
Myslíte si snad, že bych se obtěžovala s vámi rozprávět, kdybych si nepředstavovala, že mě poslouchá tři tisíce lidí? A je to pravda.
Na mé krásné věty odpovídá, že si hraju na geniální ženu.
– Takže si nemyslíte, že jí jsem. Nemilujete mě. A poslouchejte dobře, jednou provždy: nikdy si nedovolte žádnou výtku ani kritiku, jinak odejděte.
Chci, aby přede mnou člověk ležel tváří k zemi, anebo ať vůbec není. Vaší jedinou omluvou by bylo ležet tváří v prachu, jinak táhněte ke dveřím.
Ale ta neslýchaná slova si dokážete představit, jen když vám řeknu, že jsem je pronesla s naprostou vážností.
Zkrátka – co byste chtěl? Že jsem protivná? Jestli mě milujete, tak tomu nevěříte. Mějte dnes večer dvě stě tisíc franků renty a zítra jsem vaší ženou; vzala bych si vás dokonce bez přílišného odporu.
– Nemáte nic. – Co mi nabízíte? Nemiluji vás. Zbohatněte, kujte pikle! Co já vím. Okraďte svého švagra jakožto bankéře, sám je to zloděj, tak se nějak zařiďte, a jestli zbohatnete, vraťte se. A nato jsem se bavila tím, že jsem se přirovnávala k těm protivným ženám z románů.
– Černíte se, jak se vám zlíbí.
– Jestli jste přesvědčen o tom, co říkáte, nejste tak hloupý, jak jsem si myslela.
Nakonec prosí o odpuštění, podvolí se všem přikázáním mého Svatého písma a odchází s předsevzetím, že na tom obchodě v Lille vydělá peníze.
Nechala jsem si políbit ruce a nejsem s tím spokojená. Jestli on miluje mě, já jeho ne.
Jestli mě milujete, musíte být z mého chování zoufalý – proč se nezabijete? Bůh chraň, abych byla příčinou nějaké sebevraždy, ale být vámi, vrátila bych se domů a prohnala si hlavu kulkou.