Úterý 1. června 1880

Měla jsem sen, který mi vždycky věští něco nepříjemného.
A tak jdu s těžkým srdcem na mši, kterou princ dává sloužit u Saint-Philippe du Roule za spásu duše toho chlapce, který byl zabit.
Netřeba dodávat, že články v novinách mě rozplakaly a že ta smrt na mě má rozhodně zvláštní vliv. Při odchodu všichni naši bonapartističtí přátelé. Ale můj sen mě nutil každou minutu čekat nějakou hrůzu.
Géry nám říká, že Gabriel skončí teprve tento týden. Chudák malý. Konečně se vracím, paní Larivièrová (rozená Lubomirská) přichází pózovat. Myslela jsem, že ty dámy na své dobročinné portréty zapomenou. A zatímco beru lekci harfy, přinesou mi dopis. Bodlo to ve mně, ten sen byl pořád přítomný.
Dopis je od Mouzayové, která je bláznivá, a vy hned uvidíte proč. V její čtvrti jsou neštovice a ona prosí, abychom její dceru na pár dní pohostily.
Aby ji tedy přinesla. Věděla jsem dobře, že je tu ta epidemie, ale v Paříži na takové věci člověk nemyslí. Ale to přímé, surové upozornění a ta představa riskovat dvacetiletou dívku kvůli čtyřiatřicetileté ženě mě naplňuje hrůzou.
Ruce se mi třásly a do tváří se mi nahrnula horkost, ještě teď mi hoří. Je možné žádat takové služby a psát takové věci? Sama představivost, sám strach mohou nemoc přivodit, a pro mě by to byla smrt.
Zabila bych se. Konečně, přijde dnes večer na večeři, zase jeden dárek navíc.
Víte, ateisté musí být věru nešťastní, když mají strach, já když mám strach, hned volám Boha a všechny mé pochybnosti se ze sobectví rozplynou. Je to ošklivý cit, ale nestojím o to zdobit se ctnostmi, které nemám, mám za to, že je už dost domýšlivé vystavovat na odiv všechny své malosti a všechny své špatnosti. V roce 1873 jsem jela na vídeňskou Světovou výstavu v nejhorší době cholery pod záštitou těchto veršů žalmu X (opisuji je přesně).
Přikryje tě svými křídly;
Pod jejich ochranou budeš v bezpečí;
Nebudeš se bát ani nočních hrůz;
Jeho pravda ti bude štítem;
Ani šípu, který za dne létá;
Ani ran bloudících v temnotách,
Ani záhuby, jež řádí v poledne;
Tisíc jich padne po tvém boku;
A deset tisíc po tvé pravici;
Ale k tobě nedospěje.
Včera jsem na ty božské řádky myslela, znovu jsem si je s nadšením přečetla; netušila jsem, že mi dnes poslouží.
Ale ten sen, není to zvláštní? Byl hnusný, ale povím vám ho, aby pozbyl své moci.
Inu, když se mi zdá o špíně, tak je to tady.
Právě jsem sepsala svou závěť, je v obálce takto adresované: Panu Paulu Bashkirtseffovi, Poltava. Do vlastních rukou. Rusko.
Přijdu je tahat za nohy, až budu mrtvá, jestli nesplní mou poslední vůli.
Courtès, v Paříži na čtyřiadvacet hodin, přichází se Soutzem kolem deváté. Je to hodný chlapec, celou cestu Soutzovi říkal, že je nadšen, že nás zase vidí. Ale Mouzayovi přijdou na večeři, taková drzost. Epidemie není v jejich čtvrti, ale v jejich domě je jeden nemocný. Ještě líp!
Mám horečku ze strachu.
Courtès a Soutzo mi dělají dobře. Courtès odchází v jedenáct, toho druhého jsem si pod záminkou strachu zůstat sama, neschopnosti usnout, podržela.
Jsou tři hodiny, právě odešel.
Nejdřív to byla… prostá rozprava, v níž jsem si stěžovala, že umírám, teta mě neopouští, ale to nudilo Casimira i mě, sedla jsem ke klavíru, a než teta vešla, stihl mi říct věc, ze které mi přeběhl mráz. Jeho sestry ho žení, ale on tu ženu nemiluje.
– Tak to nedělejte, věřte mi, je to nesmyslné.
Ale to je jedno, nemohla jsem ho nechat odejít, dokud se nedovím… hrajeme karty, na zvířata, oblíbenou hru ruského služebnictva.
To si berete paní de Bailleul? napíšu mu na sešit.
Ne, ta je ještě starší, odpovídá mi touž cestou.
A tak zaplníme šest stran těmi větami, jež by bylo zábavné uchovat.
Nakonec, miluje mě, zbožňuje mě a věty krouží kolem žhavého tématu. Zakazuji mu žertovat a on odpovídá, že to já si z něj utahuji.
Teta čas od času říká, že jsem bláznivá, že mám jít spát, a já jí odpovídám, že mám tu nemoc a že umřu. Po té podivné korespondenci nejsem o mnoho dál, byla pravdivá, nebo na žert? Ale dnes večer aspoň byly z jeho strany velmi výmluvné pohledy a stisky ruky pod záminkou ohledání, jestli mám horečku.
Neusnadňujete mi vyznání! píše mi.
A já odpovídám:
Já vám pořád podávám záchranné lano, hlupáku!
To poslední slovo je navíc, beru ho zpět.
Konec konců to nikam nevede.
Jsem chtivá a chtěla bych si toho chlapce podržet, aniž ještě vím, co s ním udělám.
Tady je nápad… přivedu ho k tomu, aby se mnou znovu mluvil o sňatku, a pak mu řeknu, ať požádá mámu, to získá čas; máma odmítne, další odklad… a pak nevím… Už je něco nevědět nic. Jen ať mi ho nevezmou. Zítra tu Courtès a on obědvají.