Neděle 9. května 1880

Včera společnost až do osmi, v osm večeře se Soutzem a pak do cirkusu – do Cirku Sonnet.
Kněžna Karageorgevitchová a její synové o tři řady níž než my.
Nedívala jsem se na ně, ale teta a Dina říkají, že se na nás dívali drze. To jest matka a Bojidar, ne Alexis. Soutzo nás doprovázel, to dá té dobré knížecí rodině námět ke klevetám.
U východu pánové de Castex, Molins a… Blanc, který pod svou strojenou veselostí vypadá nešťastně, říká, že nic nejde, ani uhelné podniky ve Švýcarsku, ani nic, a že je třeba všeho nechat a chodit hrát piket s tetou. Vracím se zachmuřená, je velký ples u Bambergerových, Soutzo tam jde. Soutzo je jako každý zpraven o našem nevalném postavení tady. Pochopitelně o tom nikdy nic neřekl, ale musí vědět, proč Krishaberovi už nechodí.
Ostatně… vracím se od Gaviniových, které jsem zastihla u oběda. Mimo jiné se mě ptají, proč jsme rozhádaní s Karageorgevitchovými, a já říkám pravdu. Od našeho plesu a té historky s Berthe, do níž se Alexis vložil tak, že strávil noc pobíháním a smiřováním všeho… ostatně kněžna je potrhlá a navíc vůbec nevychovaná.
Když je řeč o Berthe, mluví se pochopitelně o kouscích a taškařicích a Gavini se mě ptá, co jsou zač ty stěhovací vozy poslané do Paláce předsednictva k Arnaudovi de l’Ariège. Vyprávěli mu to ve Sněmovně. Já velmi upřímně přísahám, že o ničem nevím, a tu taškařici mám za zábavnou, lituji, že nejsem jejím původcem. Načež mi přednesou takovou malou otcovsko-mateřskou řeč o nebezpečí těch žertů: „Jste hezká, elegantní, jste na očích, lidé si všimnou každé maličkosti, kterou uděláte. Musíte být klidná, už žádné takové kousky, dělá to žalostný dojem! Víte, snad ani nevíte, jak vás máme rádi. Buďte opatrná a uvidíte, že vaše postavení se úplně změní, musíte mít v Paříži postavení, ale prosím vás, má drahá přítelkyně, mé drahé dítě (a Denis mi políbil ruku), buďte opatrná.“ A variace na to téma, jsem jako jejich dcera, a tak dále a tak dále. Vím, že mě mají rádi, a já je mám ráda také. Jsou to opravdoví, dobří přátelé a hodní lidé. Ale to všechno mě bolí, nejsem šťastná, musím se z toho dostat. Máma říká, že nikdy nebude „postavení“ bez sňatku, a já odpovídám: „Nikdy sňatek bez postavení, neboť nikdy, nebo téměř nikdy si nevezmu chlapíka shánějícího milionové věno.“ To všechno je smutné.
Dnes ráno jsem byla v Louvru, bylo tam příliš mnoho lidí, na Salonu jsem jen vešla a zase vyšla. V Louvru úplné ticho, hledala jsem a nenašla žádného Perugina. Je tu malba, ale je to zdlouhavé a trýznivé. Je tu i smrt, ale na tu bude vždycky čas.