❦
Středa 28. ledna 1880
Mercredi 28 janvier 1880
Můj archanděl Gabriel si s odpovědí dává načas. A ta moje úsluha, řádně jsem si ji vysloužila, a nic. Co to má znamenat? Víte, že od jeho odjezdu jsou dny, kdy na něho hodně myslím, až mě to rozcitlivuje… třeba dnes večer. Je to rozkošná bytost. Je dobře, že odjel. Po naší návštěvě foyeru by se to pro mě možná hloupě zvrtlo, byla to dobrá chvíle, skoro tak dobrá ještě lepší než všechen čas strávený s tím čistým, s tím neposkvrněným. Přeji si ho už nikdy nevidět, aby nezůstal žádný stín… A jeden už tu je. Opustil nás kvůli „sestřenicím, které musím doprovodit“, a poté, co tyhle zmíněné sestřenice nasadil do kočáru, potkal nás, když si šel pro svůj, právě když jsme odjížděly. Připadalo mi to jako lež.
Mon archange Gabriel est lent à la réplique. Et ma discrétion, je l’ai bien gagnée et rien. Qu’est-ce que ça signifie ? Vous savez que depuis son départ, il y a des jours où j’y pense beaucoup, au point d’en être sentimentale... ce soir par exemple. C’est un être adorable. C’est bien qu’il soit parti. Après notre visite au foyer ça aurait peut-être sottement tourné pour moi, c’était une bonne minute, presque aussi bonne meilleure encore que tout le temps passé avec le pur, l’immaculé. Je souhaite ne plus jamais le revoir pour qu’il n’y ait pas une ombre... Et il y en a déjà une. Il nous a quittées pour “des cousines que je dois accompagner”, et après avoir mis les susdites cousines en voiture il nous a rencontrées en allant chercher sa voiture comme nous partions. Ça m’avait l’air d’un mensonge.
A pak vypadal, jako bych vypadala já, nevím jak… sklíčený, neklidný. Nic si nenamlouvám, buďte klidní… ostatně kdyby mi oplácel tu lítost, kterou jsem mu dávala, není to nakonec ani tak nezměrné. Jenže člověk je pak celý nevím jaký, má rád něčí přítomnost a tváří se, že hledí jinam, má dobrotivé myšlenky a říká téměř drzosti, chtěl by mluvit a neřekne nic, zůstává tu v jakési strnulosti, navenek chladný a uvnitř téměř v pláči.
Et puis il avait l’air d’être comme j’étais, je ne sais comment... abattu, agité. Je ne m’attribue rien, soyez tranquilles... du reste s’il me rendait ce que je lui donnais comme regrets ce n’est déjà pas si démesuré que ça. Seulement, alors on est tout je ne sais comment, on aime la présence de quelqu’un et on a l’air de regarder ailleurs, on a des pensées bienveillantes et on dit des quasi-insolences, on voudrait causer et on ne dit rien, on reste là dans une sorte de torpeur; froide en apparence et pleurant presque en dedans.