Středa 28. ledna 1880

[Začerněné slovo: Filippini] seděl modelem, odpoledne. Je docela zábavné ho malovat, malý, světlovlasý, kulatý obličej, žlutý knír, výraz dobrácký a vojácký zároveň.
Můj archanděl Gabriel je pomalý v odpovědích. A ta moje úsluha, řádně jsem si ji vysloužila, a nic. Co to má znamenat? Víte, že od jeho odjezdu jsou dny, kdy na něho hodně myslím, až mě to rozcitlivuje… třeba dnes večer. Je to rozkošná bytost. Je dobře, že odjel. Po naší návštěvě foyer by se to pro mě možná hloupě zvrtlo, byla to dobrá chvíle, [škrtnuto: skoro tak dobrá] ještě lepší než všechen čas strávený s tím čistým, s tím neposkvrněným. Přeji si ho už nikdy nevidět, aby nezůstal žádný stín… A jeden už tu je. Opustil nás kvůli „sestřenicím, které musím doprovodit", a poté, co tyhle zmíněné sestřenice nasadil do kočáru, potkal nás, když si šel pro svůj, právě když jsme odjížděly. Připadalo mi to jako lež.
A pak vypadal, jako bych vypadala já, nevím jak… sklíčený, neklidný. Nic si nenamlouvám, buďte klidní… ostatně kdyby mi oplácel tu lítost, kterou jsem mu dávala, není to nakonec ani tak nezměrné. Jenže člověk je pak celý nevím jaký, má rád něčí přítomnost a tváří se, že hledí jinam, má dobrotivé myšlenky a říká téměř drzosti, chtěl by mluvit a neřekne nic, zůstává tu v jakési strnulosti, navenek chladný a uvnitř téměř v pláči.