Středa 7. ledna 1880

Šla jsem přetrpět večírek k Mouzayovým, abych se seznámila s L. Enaultem, uměleckým kritikem, a s jeho ženou malířkou. Hotovo. Vzpomínáte si na večírek u paní de Tunis na počest Bejova syna?
Nuže, prince doprovázel jeden vznešený mladý Arab, konzul v Alžíru, jménem Allegro.
A tak vzbouzím v tom Allegrovi šílenou vášeň, nemluví o ničem menším než o tom, že si mě vezme, a stále trápí paní de Tunis, aby se toho ujala. Vyprávěla mi to dnes večer, je to velmi k smíchu. Chce mi vystrojit život jak z Tisíce a jedné noci, se lvy, s lovem podivuhodné zvěře, a pak, až už nebude chtít, pojedeme do Paříže a ona si bude dělat, co bude chtít, dám jí jezdecký bičík a ona mě bude bít. Ta dáma se tomu přirozeně směje jako já a říká mu, že to nemá smysl, on čeká jen na slovíčko, aby přijel z Alžíru, já se klidně nechám představit, ale ať mi přinese lvíče.
Vyřídíme mu vzkaz, který bude pokládat za zcela samozřejmý, takových zvířat má jako psů a velmi krotkých.