Úterý 16. prosince 1879

Jdeme zase bruslit, s Alexisem, který je legrační a vede mě po ledě, ale právě když to začínalo jít, Berthe se udělalo nevolno; ještě chvíli a bylo by z toho drama; odjeli jsme, Berthe velmi trpící ve svém koutě, Alexis zkroucený na sedadle a já jsem se svíjela smíchy, ani nevím čemu, či spíš tomu mladému Srbovi naproti mně; ve fiakru je člověk tak blízko, že se druhému musí dívat přímo do očí, a navíc já v úzkém kruhu vždycky říkám hlouposti a Alexis příliš neodpovídá, směje se očima, které se mu přivírají, přivírají jako kněžně.

Když považuji lidi za neškodné, vždycky na ně útočím.