Čtvrtek 30. října 1879

Jedeme tramvají do muzea Cluny. Karageorgevičové, pánové de Tarente, Turquan, Jonhstone a Berthe. A my ostatní. Není to bůhvíjak veselé, ale Berthe a já jsme vyšťouraly nějaké neslušné věci, zatímco se ti pánové bavili naší nevinností a smáli se, když viděli, jak procházíme kolem spousty věcí, aniž je vidíme. Co se týče uměleckého požitku, to nebylo díky té milé bandě, v níž jsem se ocitla. Příště půjdu sama.
Tihle lidé mě nudí. Ani potěšení, ani užitek.
Francie je země kouzelná a zábavná. Bouře, revoluce, módy, Duch, Půvab, Elegance.
Zkrátka všechno, co dává životu kouzlo a nečekanost. Ale nehledejte tu ani vážnou vládu, ani ctnostné muže (v antickém smyslu slova), ani sňatky z lásky... Ba ani opravdové Umění. Jsou velmi silní, ti francouzští malíři, ale kromě Géricaulta a v současnosti Bastiena Lepage tu chybí božský dech. A nikdy, nikdy, nikdy Francie nevytvoří to, co vytvořila Itálie a Holandsko ve svém zvláštním druhu.
Krásná země pro dvoření a rozkoš, ale zbytek... Inu, i to je něco a jiné země se svými solidními a úctyhodnými přednostmi jsou někdy nudné. Ostatně stěžuji-li si na Francii, je to proto, že nejsem vdaná. Francie je pro mladé dívky hanebná země. A to slovo není přehnané. Nelze vložit víc chladného cynismu do spojení dvou bytostí, než ho tu vkládají do oddávání muže a ženy. Obchod, kšeft, spekulace jsou čestná slova, jsou-li užita správně, ale jsou hanebná, užijí-li se na manželství, a přece není přiléhavějších, chce-li člověk vylíčit francouzské sňatky.
Kolem páté jsem vyšla s Berthe a šly jsme se podívat na obchody na bulvárech. Na práci už byla příliš tma, ale na procházku ještě dost světla.
Berthe je elegantní, byť prostá, a já také. Klobouky nasazené do čela a černé šaty...
Přesto jsem hezká a dokonce mě to potěšilo, protože jsme se s Cassagnakem střetli tváří v tvář; projevila jsem lehké překvapení a on mě pozdravil, já jsem přátelsky kývla hlavou, jako bychom se viděli včera, a přitom jsem zrudla. Ale je zima, a tak je to hezké zrudnutí. Pak jsme zlanaříme Multeda a stoupáme bulvárem zpět a předejdeme Cassagnaka, aby mohl vidět, že jsem vysoká a štíhlá a že mám nádhernou postavu a že se ho nebojím, neboť se otočím, abych ho viděla... otočila jsem se sice, ale příliš rychle a nic neviděla. Hlavní je, aby viděl, že jsem, jako by nic nebylo. Je nádherný a zbožňuji ho. A je to. Škoda že je zima — když jsme se zastavily, abychom si popovídaly s Multedem, poté co jsem spatřila toho druhého, zachvátilo mě prudké zachvění, a kdyby nebyla zima, mohla bych věřit... ostatně bylo to obojí. Nikoho na světě nenacházím jako Cassagnaka, a docela jistě jsem mu u nohou. Je krásný, je sympatický, je kouzelný, je dobrý. Je to jediná bytost na světě, která je mně rovna, je mou nadřazeností, u jejíchž kolen bych chtěla být. Tak když zbožňuji Gambettu nebo jakéhokoli velkého muže, jsem jim u nohou a zdá se mi, že bych s nimi mluvila, jako se mluví s Bohem, kdyby se ráčili snížit a pozvednout mě k sobě, ale... to nejsou muži; to jsou hrdinové, géniové, před nimiž člověk stojí v extázi... kdežto tenhle je opravdu muž, můj muž, má druhá polovina... navzdory všem Acardovic dívkám světa. Nepřinesla mu ani věno, oklamali ho, nemá skoro nic. Aspoň co do jmění a co do... co do boků mě musí litovat.
Mít za ženu černou herku, špatně rostlou a hloupou! s mdlou, bezbarvou pletí... Tím hůř pro něj. Udělala jsem, co jsem mohla.
Dnes večer jdeme s Gaviniovými na nudnou operetu.