Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 29. srpna 1879

Nevím dost dobře, co říci, a přece se přihodily takové drobnosti, vlastně dost veliké. V úterý dostihy a pak jsme šly na pláž, Blanc si s námi přišel popovídat, a když uviděl mouchu na Dinině rameni, zahnal ji se slovy: „Copak to tu máte?“
Při tom, jak důvěrně se s Blancem známe, a vlastně i jinak — vidíte v tom snad nějakou urážku?
Jenže Berthe, která toho člověka nenávidí, mu kvůli tomu udělala tu nejhloupější scénu na světě, zkrátka načepýřila se jako krocan. Ubohý muž z toho byl celý zaražený, a možná chyboval, když jí na to, ať se ji už neopovažuje pozdravit, odpověděl, že se k ní bude chovat jako k paní Yorkové, která měla stejné vychování jako ona. Paní Yorková je mrtvá, takže to bylo nešikovné. V každém případě nepřízeň vždycky padne na nás, bude se říkat, že paní Johnstoneová byla nucena učinit přítrž důvěrnostem a tak dále... O nepřítele víc, o jednoho míň, při tom, jak na tom jsem...
Ve středu Berthe odjela. Veselý vlak odvážel spoustu lidí, dostihy skončily.
Bylo to zábavné. Kněžna odjela také. Ve čtvrtek jsem kreslila karikatury a hromadu Brazilců a vlakem v pět hodin přijel Eicht, totiž Hecth, ten pán od paní de Lessepsové.
Jednoho večera, je tomu několik dní, vzal da Costa list mého papíru a napsal Hechtovi, zval ho, ať přijede, a psal mu, že nápad na ten dopis vzešel od té dívky, kterou potkal, a tak dále, a od její rodiny. A tak přijel. Jsem nadšená, je rozkošný a muzikant!
Však víte, že pod širým nebem se člověk rychle spřátelí — dnes ráno, zatímco jsem malovala, přišli mě Hecht a da Costa navštívit na pláž a vrátili jsme se spolu, pak jsme jeli do Puys v otevřeném čtyřkolovém kočáru. Máma, teta, Dina, já, Alexis, da Costa a Hecht. Celý den pohromadě. Zdá se, že jsme přátelé. Velmi mi lichotí a tváří se, že mě bere vážně; už mi vyznal přátelství, když mi vyprávěl, jak našel dva ze svých nejlepších přátel, manžela a manželku. Říká, že měl chuť přijet hned, ale takový malý ostych... „Musíte mít radost, slečno,“ řekl, „necháte napsat pár slov a on přijede — záměr je dobrý, nápad je milý, a buďte klidná, nemýlíte se, jsem přítel.“
„To všechno způsobila ta moje poznámka o Gambettovi. Když jste řekla: ‚Chci vidět Gambettu.‘ Neznala jste mě, nevěděla jste, že jsem s ním spřátelen... nu, řekl jsem si: ‚Tady je někdo!‘“
Každý večer v kasinu a pak zůstáváme rozprávět na hotelovém dvoře. Alexis září, že tu není jeho matka, je velmi milý. A pak Hecht, samozřejmě věří, že je to kvůli němu, nenapadne ho, že je to kvůli jeho známostem. Co na tom, cítím opravdovou nelibost z toho, že jsem republikánka.
Stydím se, že opouštím své. Onehdy na dostizích se koně blížili k cíli, čtyři se hnali těsně za sebou, pátý cestou ztratil žokeje a běžel docela sám... pomyslela jsem na princova koně, zabolelo mě to, rozplakala jsem se. Republikáni mají možná větší cenu, ale jsem připoutána k těm druhým, a sama se dost divím, že ten cit nacházím v hloubi srdce.
Mluvilo se o všem, hádají mi dvacet až dvaadvacet let. To mě uvrhlo do jakési nervové ochablosti, kvůli níž nenávidím vše a všechny... a cítím se velmi nešťastná. Je třeba si Hechta pěstovat... jeho prostřednictvím by člověk získal i Gambettu, i Majáčka. Však víte, že v Dieppe jsem si s mladými Karageorgevitchovými udělala z Majáčka věčný vtip — když není o čem mluvit, člověk se tím baví.
Hecht říká, že nám vládnou ženy a že člověk má jít tam, kde je inteligence, síla, duch... zkrátka já.
Ach, Pane, pomodlila jsem se zuřivě... trpím.
Už Cassagnaca nemiluji... a považte, že jsem ho poznala, že jsem mu připadala kouzelná a neobyčejná. Bože dobrý... Často ze žertu říkám, že život je jen přechod...
Je to pravda. Co na tom ostatně záleží.
Fatalismus je náboženstvím lenochů a zoufalců. Jsem zoufalá. A přísahám vám, že na životě nelpím. Neříkala bych tuto banalitu, kdybych ji myslela jen v té chvíli, ale myslím to pořád, i v radostných okamžicích.
Pohrdám smrtí; není-li tam nic... je to docela prosté, a je-li tam něco, poroučím se Bohu. Ale nemyslím, že přijdu do ráje, neboť i tam budou pokračovat zdejší muka. Je nám to souzeno.
Je rozkošná, ta rezignace, je zajímavá, viďte? Je to póza. Pózuji.
Odkážu svůj deník Hechtovi, ke všem čertům! Cassagnacovi rozhodně ne, není mezi námi sympatie... Nenacházím v jeho povaze ty rozkošné jemnosti, které by mě přivedly na myšlenku odkázat mu svůj život. Milovala jsem ho, myslím, byl jediný, snad ho ještě miluji. Možná je to ta velká láska mého života... Lépe je nepátrat... a přece bych ráda věděla, je-li to pravda.
Měli byste mě vidět, jak chladně prohlašuji, že „toho pána nijak neuctívám, ale má talent“.
na okraji
[Poznámka: 4. prosince 1879. Je s podivem, jak se tyhle věci mění! Připadám si opovážlivá vůči slovu milovat, které si Cassagnac — či to, co jsem k němu cítila — nezasloužil.]
Stydím se nazvat se republikánkou.
Zvykla jsem si na vady a neřesti druhých... Stydím se, že jsem tak nízká... Kdyby to aspoň bylo k něčemu...
Bože můj, prosím Tě, smiluj se nade mnou.
A pomyslet, že kdyby mi byli hádali sedmnáct, nic z toho by se nebylo stalo. Žiji, je to hanebné.
Hecht zná Gambettu přes deset let, s Thiersem ho seznámil právě on, a vyprávěl mi zvláštní věci, na jejichž líčení teď nemám náladu. V období, které předcházelo šestnáctému květnu, chodil k maršálovi jako Gambettův zplnomocněnec de Lesseps...
Dobrou noc, modlete se za mě k Bohu.

Poznámky

Pozn. překl.: „Break“ — otevřený čtyřkolový kočár; anglické výpůjčné slovo, užívané tehdy ve francouzštině. ↩