Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 10. července 1879

Včera se odehrála scéna tak odporná, že jsem o ní ani nechtěla psát. Přesto to všechno musíte vědět.
Vejdu k mámě a mechanicky, jak se mi to stane desetkrát za den, beru otevřený dopis, který ležel na stole.
Tu ta bláznivá žena, myslíc, že je to nějaký dopis od jejího bratra nebo o jejím bratrovi, vrhá se na mě a snaží se mi ten papír násilím vyrvat. To vám už dokazuje, že tu jsou špinavé pletichy a že se bojí, abych policii neudala místo, kde se ten člověk skrývá, místo, odkud sem přichází zahrnovat nás potupou a hanbou.
Ve velkých chvílích jsem vždy nesmírně klidná, a když jsem ucítila nehty v paži, první mou starostí bylo strčit dopis do živůtku, neboť tehdy jsem pochopila, co ten dopis musí být. Řekla jsem jí jen, ať si dá pozor, a že udělá-li ještě jediný pohyb, začnu křičet. Tu přišla teta a uklidnila tu nešťastnou oběť mé brutality tím, že jí řekla, že ten dopis přišel od Karagjorgjevičů.
Roztrhla jsem si před těmi ženami šaty, abych jim ukázala docela zrudlou paži, protože říkaly, že lžu, a vidouc tu paži, ta ubohá oběť praví, že to bylo snad náhodou. Nic vám nepovím nového, když vám zopakuji, že mezi mnou a matkou už nějaký čas všechno skončilo.
Ani si nedokážu pořádně představit, co bych asi cítila, kdyby zemřela. Přesto věřím, že bych byla zoufalá, soudě podle své citlivosti ke všem ostatním věcem.
Je to smutné, že, to všechno?
Ale v mém životě je téměř všechno smutné. Lituji, že jsem o tom dnes mluvila, odvádí mě to od polemiky mezi Detroyatem a Mirabeauem. S jistým potěšením vidím, že Detroyat a R. Mitchell mu dávají tytéž rady jako jeho pět žen. Jsem zvědavá, jak odpoví na ten poslední článek, ale ráda bych viděla toho pána se potopit; věřím, že by mi to způsobilo zármutek smíšený s radostí. (Když je člověk nešťastný, přeje zlé všem, je to útěcha.) Ledaže by přešel k panu de Chambord… Inu… byl by to způsob, ale pan de Chambord může brzy zemřít, a pak by nám zbyli orleánští princové, které jsme zaplaťpánbůh dost urazili, takže co? Ach tak.