Sobota 5. července 1879

Můj deník i můj život všech těchto dní vám vyprávějí noviny. Paní de Bailleul je rozkošná žena, čteme spolu a buď se rozhořčujeme, nebo obdivujeme.
Mám před očima fotografii prince Napoléona s jeho dvěma syny. Pohleďte na ty tři skvostné bytosti, a ať vám pak někdo říká, že bonapartismus je mrtev! Včera nás přišli navštívit staří Gaviniovi a na večeři jsme měly Pribilskou a Bojidara, který mě nazývá starou Arnaud, protože já ho křtím starým Couveletem.
Vlasy vstávají hrůzou na hlavě, když člověk čte podrobnosti princovy vraždy. Ten hanebný zbabělec, který ho prodal, půjde před soud. Bože, kdyby ho oběsili. Ale ne, to by nestačilo. Měl by podstoupit dlouhou agónii jako princ, který je slyšel prchat, který je čekal, který se bránil, stále doufaje, že mu přijdou na pomoc. Prokletý ostrove, hnusný a cynický národe.
Přesto si myslím, že zármutek lidí, kteří na tom mají zájem, jako Cassagnac, není tak opravdový jako můj. Smrtí toho nešťastného zavražděného nic neztrácím, ale ujišťuji vás, že je to jedno z velkých a hlubokých pohnutí mého života.
V „L’Illustrated London News“, které vám schovávám [Chybí], uvidíte to nešťastné dítě na klíně své matky, sotva několik měsíců staré; pak je to dvouleté miminko na houpacím koni; potom je to malý čtyřletý granátník.
Pak dítě odjíždějící do německé války a konečně ten mladík ve vyhnanství, v Chislehurstu, na koleji, ve válce s Careym!!!
Dina a máma odcházejí, kdykoli jim chci číst ty strašlivé podrobnosti, výpovědi a vyšetřování. Nedokážou klidně snášet ty hrůzy.
Mě v hloubi srdce baví ta Acardovic dcera. Žádala jsem rehabilitaci. On je rehabilitován a těží z toho Acardovic dcera. Říká se, že si ji vzal v návalu velkodušnosti, aby napravil křivdy, jež pokládal za své osobní. Je to vysvětlení toho fenomenálního sňatku jako každé jiné. Co na tom! Patří jí navždy, bohové to tak rozhodli.
Víte, že jsem často jen jednou z davu. Jak bych mohla nepodlehnout onomu „pronikavému kouzlu“, o němž mluvil generální prokurátor ve své obžalobě a jež si získalo porotu? Když čtu Zesnulého projevy, je to, jako bych je slyšela, tak dobře znám každou intonaci; uhodnu účinky, výbuchy i překvapení. Ale… ukázala jsem Dinin portrét Julianovi, který mě zahrnul nejvyšší chválou… Princ Jérôme by byl skvostný k malování.