Čtvrtek 3. července 1879

Zdálo se mi o princi Jérômovi Napoléonovi. Bude se přece muset odhodlat. Ti zbabělí Angličané!
Ten Carey! Předpověděla jsem mu pravdu. Půjde před vojenský soud. Ale běda, to všechno mrtvé nevzkřísí.
Kdo by nevzdal hold vznešenému duchu a zlatému srdci, jež nadiktovaly tu závěť? Musel zemřít, aby je lidé poznali, onen duch a ono srdce.
Ti hanební Angličané, kati Napoleona Velikého, odvěcí nepřátelé Francie; když si pomyslím, že útočiště hledal Napoleon I. právě v Anglii! To je hloupost a zločin. Napoleona III. nemám ráda. Kdyby se byl nechal zabít u Sedanu, jeho syn by žil a vládl. Sedan je hanba, stejně jako útěk zrádce Careyho. Měl myslet na svého syna, místo aby se vzdal. To dítě zaplatilo za všechno. Teď je třeba Jérôma, navzdory té nešťastné větě v závěti; ale princ ji napsal v domnění, že pan Jérôme za žádných okolností neuplatní svá práva.