Pátek 27. června 1879

Celý čtvrteční den je pro práci ztracen, neboť jdeme na mši v kostele Saint-Augustin, jejíž přesné popisy najdete v novinách.
Co se mě osobně týče, povím vám jen tolik, že jsem ustrojená k pohledání, celá v černém, s fialkami zahalenými černým tylem na klobouku.
Vešly jsme s davem a mnoho jsem neviděla — vlastně ano, viděla jsem Cassagnaca, ale z velké dálky. Kostel, světlý a nový, ani nepotažený černým suknem, neladil s okolnostmi. Venku i v kostele plakaly staré ženy a mluvily o svých synech, kteří „mohou takhle zemřít“. Co říkáte na tu příhodu s holubicí?
Je-li člověk věřící, musí tomu věřit víc než čemukoli jinému, neboť existuje-li duše čistá a bez poskvrny, je to duše prince, který právě zemřel k věčné hanbě Angličanů a k slzám Francie, jež by měly být věčné. Ať si kdo chce říká, že se všechny ty plátky už osm let pasou u chislehurstských jeslí. Připouštím jejich vypočítavost, ale připouštím i upřímnost jejich slz. Sami nepřátelé bonapartovské rodiny oplakávali toto strašlivé neštěstí.
Jsem ráda, že mohu zaznamenat všeobecný soucit s tou stokrát nešťastnou matkou, která teď platí za všechna ta léta velikosti. Říká se, že tam bylo mnoho zvědavců, a proto byl ten dav tak velký. To člověk musí být zlý a nenávistný, aby naznačoval takové podlosti!
Bylo tam příliš mnoho fialek a příliš mnoho slz, než aby ta pomluva mohla obstát. Ten den bylo dobře cítit, že jsme ztratili dítě Paříže, dítě Francie, jež každý pamatuje od křtu, jako miminko, jako chlapečka, a nikoli prostého prince.
Byl příliš na očích, než aby k němu člověk navzdory sobě nepřilnul víc, než by věřil, a než aby ho trochu nepokládal za vlastní dítě.
Tarbého myšlenka na francouzský hrob je příliš krásná, než aby ji člověk neobvinil z dětinskosti.
Vhání mi to slzy do očí. Myslím, že lidé budou upisovat houfně. Ach! kdyby se dalo upisovat na to, aby vstal z mrtvých, to by se teprv sešly miliardy!
Julian, který je republikán, mi řekl, že byl celý udivený, když se přistihl, jak na to neštěstí myslí hned po probuzení a pořád, a že ho to vskutku dojímá. Myslím, že kdyby se vyzpovídali ti ničemové, kteří ho urážejí, ukázalo by se, že jejich hanebnosti nejsou upřímné.
Ale! teď si vzpomínám, dnes je výročí toho přešpinavého sňatku Cassagnacova!
Už rok, čas letí.