Pondělí 26. května 1879

Pracovala jsem v klidu, když mi Dina přišla říct, že je tu pozvánka k Waddingtonovým. Přijímá se každé pondělí, na ministerstvu zahraničí.
Florence a její muž u nás večeří, jsem té příležitosti ráda a beru je s sebou místo své rodiny. Florence nechtěla, ale půjčila jsem jí rozkošné šaty a šli jsme. Byla to prostá recepce a ze známých jsem viděla jen paní d’Araujo, ale Florence mi představila pana de Lessepse (paní tam nebyla), k němuž jsem byla velmi milá a který mě velmi laskavě pozval, abych přicházela ve čtvrtky k paní de Lesseps. Příští čtvrtek s paní Laconovou.
„U nás bývá mnoho půvabných lidí,“ pravil, „to se dobře hodí.“
„Jistěže,“ odpověděla jsem, „vždyť tam je paní de Lesseps.“
Vrátili jsme se brzy a povečeřeli, smějíce se tomu otravnému večírku.
Otravný, ale bylo tam mnoho význačných osobností. A pak — když člověk nikoho nezná, je to vždycky nudné. Pan de Lesseps představil Florence paní Fournierové, velvyslancově choti z Cařihradu, která velmi dobře zná její sestru lady Thomasovou. A Florence mě představila té dámě, jež mi na rozloučenou podala ruku, a protože jsem jí učinila prosté pukrle, ukázalo se, že ta ruka byla věc dosti nemotorná.