Úterý, 22. dubna 1879

Vracím se z Vaudeville. (Mé večery jsou velmi volné, večerní kurzy přestaly.) Salonní hra, zábavná, aktuální.
Jsem příliš nešťastná, musím se z toho dostat. Nevím, co dělat. Nebylo by lepší?… Ach! ne, ne, ne; ve dvaceti je to příliš brzy, takhle se budu moci vdát ve třiadvaceti. Pokud jde o opravdu skvělý sňatek, jestli se naskytne, rozumí se, že ho přijmu.
A zatím… pracujme… nemohu chodit do společnosti, co bych dělala bez práce.
Ano, malba jako nouzové řešení. Hodně jsem totiž na malbu sázela… a od chvíle, kdy na ni už nesázím, nezbývá nic a čas plyne a řádky se přidávají k řádkům, ulevuje to, ale nazítří je to pořád totéž. Ach! když se pustím do všech těch domněnek, do všech těch plánů, nadějí, výpočtů, alternativ… je to k zbláznění.