Pátek, 11. dubna 1879

Ve tři hodiny do kostela, je Velký pátek, a přemáhám svůj strach ze společnosti, abych tam šla, musejí mě vidět v kostele, jinak řeknou, že jsem malířka a volnomyšlenkářka a nihilistka atd.
Tolik se hrozím mísit se mezi všechny ty Rusy a být známá od vidění a neznat nikoho, že v neděli nikdy do kostela nechodím.
Kdybyste věděli, jak je má rodina., hloupá! Anebo jsem snad bláznivá já, každou minutu se mě něčím dotknou. U stolu se mluví o nočnících, vyšetřuje se, který ze psů udělal nepořádek. Od dnešního rána je tu nová komorná. Jsou dvě a pak kuchař. Máma už si vymyslela šestatřicet sekatur proti té nové ženě, tvrdí, že nic nedělá a že je tu příliš mnoho služebnictva. A pak na každém kroku nezáživné věci.
Nevěřím, že to tak je všude, to není možné. Maje všechny otravné vlastnosti maloměšťáků, nemá člověk jejich ctnosti. Zkrátka, vykonaly své pobožnosti, ale já ty své nekonám. Nudilo by mě to, a pak jsem je vykonala loni, vykonám je příští rok.
A jejich mravoučení ve třetí osobě! Poučné a počestné narážky na téma jednoho románu na pokračování. A pak ten nápad říkat, že nemůže do Comédie Française na „Ruy Bias", protože je tam královna zamilovaná do sluhy, ostatně, povídá máma, to já znám, viděla jsem několikrát operu „Ruy Bias" a je to totéž.
Čtu Renanův „La vie de Jésus" a všichni jsou velmi znepokojeni, abych se nestala nevěřící, a chrlí na mě hlouposti, které ze mě mohou snadno udělat to, co by ze mě pan Renan nikdy udělat nedokázal.