Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 22. března 1879

Pozadí a vlasy mají pěkný tón, koneckonců to přichází, je to malířštější, pokračujte atd.
A pak do Versailles. Díky spropitnému jsou uvaděči v lóži předsedy velmi úslužní; všude je plno lidí a zasedání bylo dost rušné. Potvrzený Cassagnac se kolébal a podlaha se prohýbala pod jeho tak těžkými kroky, čas od času vpadal do řeči a stál přede všemi, ruce zkřížené, hlava vztyčená, výraz povýšený. Proč se ten velký ďábel oženil? To je ale hlupák…
Teď je všechny znám od vidění, jako musejí znát i oni mě.
Robert Mitchell, kterého mi měl Blanc představit, ale nevyšlo to, protože dostal ránu kordem a měl z toho na šest týdnů, a pak se na to zapomnělo a Blanc byl vyřízený. Jen prosím nemyslete, že mluvím tak, jak píšu. Ten Robert Mitchell je prý nejduchaplnější člověk na světě a Blanc chtěl polichotit nám oběma tím, že nás seznámí.
Madame Gaviniová řekla, že mi ho představí. Ale tohle všechno mě uvrhá do zoufalství! Není to ono, co je třeba. Musely bychom přijímat hosty! Nemluvme o tom, je to příliš smutné.
Viděla jsem pana Arnauda, je velmi vysoký, štíhlý, velmi pěkně urostlý, dobře se drží, ač velmi mladý. Vlasy, vousy i oči velmi černé, bronzová pleť, Florenťan z 15. století. Velmi krásný. Dvakrát přišel do naší lóže, jednou přivést přátele a podruhé si s týmiž přáteli popovídat. Teta už věří, že je to láska. Já v nic dobrého pro sebe nevěřím, ale je to zaměstnání mysli; pečlivě jsem se pro ten bronz vyšňořila. Návrat je mdlý. Máme starého Larreyho a pana d'Ariste, kterého nemám ráda, a Gaviniho samozřejmě.
Při zvuku Cassagnacova hlasu se mi zdálo, že znovu nacházím všechny vzpomínky, které mi od čtvrtka prošly hlavou, jako stíny…
Ale dnes večer nedokážu říct ani dvě slova. Vracíme se z divadla s Gaviniovými. Pan Dugué přinesl bonbony, ale ta opereta je nudná. Teď si jdu lehnout na koberec před krbem, dobrý orientální koberec; když mám čas, ráda si tak podřimuji v křesle nebo na zemi. Zdálo se mi, že ten zvolenec za Condom si mě nevšímal… poměrně.