Středa, 12. března 1879

Madame Gaviniová přišla. Její manžel nemá na zítřek vstupenky, a tak jsem o ně požádala Rouhera vzkazem na své navštívence. Ale je příliš pozdě, odpovídá mi ihned a velmi zdvořile.
Zkrátka tohle všechno mě nudí, chci se jít oběsit! Ať vám ta myšlenka sprovodit se ze světa připadá sebevíc velkolepá, nemožná a hloupá, stejně to bude muset takhle skončit. Malba nejde. Mohla bych sice říct, že od té doby, co maluji, pracuji jen ledabyle a s přestávkami, ale to je jedno. Já, která jsem snila o tom být bohatá, šťastná, v módě, obklopená, vést, vléct tenhle život!
Slečna Oelsnitzová mě jako obvykle doprovází, ta ubohá dívka je tak nudná. Představte si docela drobné tělíčko, velkou hlavu s modrýma očima… viděli jste u modistek dřevěné hlavy s růžovými tvářemi a modrýma očima?
Inu, tak je to, i ty rysy a výraz. Připojte k tomu zevnějšku malátný vzhled, který se ostatně nachází u všech figurín, o nichž jsem vám právě mluvila, pomalou, ale tak těžkopádnou chůzi, že když ji slyšíte, řekli byste, že je to muž. Vlekoucí se a slabý hlas, polyká slova. Udivující pomalost. Je vždycky jinde, nikdy nechápe hned, pak se před vámi zastaví a hledí na vás s takovou vážností, že vás to rozesměje nebo rozzuří. Často přijde doprostřed pokoje a zůstane tam stát jako přimrazená, aniž ví, kde je. Nejvíc k zbláznění je snad to, jak otevírá dveře, ten úkon trvá tak dlouho, že pokaždé mám chuť přiskočit a pomoci jí. Vím, že je mladá, devatenáct let, vím, že byla vždycky nešťastná, že je v cizím domě, kde nemá jediného přítele, jedinou bytost, s níž by si vyměnila myšlenky… často je mi jí líto, dojímá mě svým mírným a pasivním vzhledem, a tak si umiňuji, že si s ní popovídám, že… ale zkuste to! Je mi odpudivá, jako mi byli ten Polák a Bruschetti. Vím, že je to ošklivé, ale ten idiotský výraz mě ochromuje. Vím, že její postavení je smutné… a přece u Anitchkoffových byla stejná.
Když mě má o cokoli požádat, například poprosit, abych něco zahrála na klavír, prožívá tatáž zaváhání a muka, jaká bych prožívala já, kdybych žádala o pozvání na večírek nebo na ples.
Mám tu výmluvu, že si tady nepovídám s nikým, takže ani ona není výjimkou. Teta je skoro hloupá, vždycky něco poplete, a mě to – je to pošetilé – dráždí hlavně proto, že to nikdy nepřizná a jede a jede dál před lidmi a vykládá věci, které vyslechla ledabyle a které ostatní vědí tisíckrát lépe. Bude se s Gavinim přít o pařížský salon nebo o, zkrátka, pracuji v ateliéru a při jídle doma čtu noviny nebo knihu, je to zvyk, kterého se budu těžko zbavovat, čtu dokonce i při cvičení na mandolínu.
Takže ta malá nevidí, že by se s ní zacházelo hůř než s ostatními, kromě Paula, který je tu na návštěvě, ale mám výčitky, jenže nemohu jinak!
Cítím se v její společnosti hluboce nešťastná, cesty, které s ní musím podnikat v kočáře, by mi byly opravdovým mučením, kdybych se nedívala z okénka a kdybych na ni, usilovně myslíc na něco jiného, nedokázala zapomenout… Snadno se na ni zapomene, není nic nepostřehnutelnějšího než ta ubohá bytost, ale také nic úmornějšího! Tolik bych si přála, aby si našla místo, kde by mohla být šťastná, a odešla odtud. Stydím se to říct, ale kazí mi mou poušť a můj život v pustině.
Ach! ta malba! Kdybych to jen dokázala!