❦
Středa, 12. března 1879
Mercredi 12 mars 1879
Madame Gaviniová přišla. Její manžel nemá na zítřek vstupenky, a tak jsem o ně požádala Rouhera vzkazem na své navštívence. Ale je příliš pozdě, odpovídá mi ihned a velmi zdvořile.
Madame Gavini est venue. Son mari n’a pas de billets pour demain, alors j’en ai demandé à Rouher en lui écrivant un mot sur ma carte. Mais il est trop tard, il me répond aussitôt et très poliment.
Zkrátka tohle všechno mě nudí, chci se jít oběsit! Ať vám ta myšlenka sprovodit se ze světa připadá sebevíc velkolepá, nemožná a hloupá, stejně to bude muset takhle skončit. Malba nejde. Mohla bych sice říct, že od té doby, co maluji, pracuji jen ledabyle a s přestávkami, ale to je jedno. Já, která jsem snila o tom být bohatá, šťastná, v módě, obklopená, vést, vléct tenhle život!
En un mot tout ça m’ennuie., je veux aller me pendre ! Quelque grandiose et impossible et stupide que vous paraisse cette idée de me supprimer, il faudra bien en finir par là. La peinture ne va pas. Je pourrais il est vrai dire que depuis que je peins je ne travaille que n’importe comment et avec des interruptions mais c’est égal, Moi qui ai rêvé d’être riche, heureuse, à la mode, entourée., mener, traîner cette existence !
Slečna Oelsnitzová mě jako obvykle doprovází, ta ubohá dívka je tak nudná. Představte si docela drobné tělíčko, velkou hlavu s modrýma očima… viděli jste u modistek dřevěné hlavy s růžovými tvářemi a modrýma očima?
Mademoiselle Oelsnitz m’accompagne comme d’habitude, la pauvre fille est si ennuyeuse. Figurez-vous un tout petit corps, une grosse tête avec des yeux bleus... avez-vous des têtes de bois chez les modistes, avec des joues roses et des yeux bleus ?
Inu, tak je to, i ty rysy a výraz. Připojte k tomu zevnějšku malátný vzhled, který se ostatně nachází u všech figurín, o nichž jsem vám právě mluvila, pomalou, ale tak těžkopádnou chůzi, že když ji slyšíte, řekli byste, že je to muž. Vlekoucí se a slabý hlas, polyká slova. Udivující pomalost. Je vždycky jinde, nikdy nechápe hned, pak se před vámi zastaví a hledí na vás s takovou vážností, že vás to rozesměje nebo rozzuří. Často přijde doprostřed pokoje a zůstane tam stát jako přimrazená, aniž ví, kde je. Nejvíc k zbláznění je snad to, jak otevírá dveře, ten úkon trvá tak dlouho, že pokaždé mám chuť přiskočit a pomoci jí. Vím, že je mladá, devatenáct let, vím, že byla vždycky nešťastná, že je v cizím domě, kde nemá jediného přítele, jedinou bytost, s níž by si vyměnila myšlenky… často je mi jí líto, dojímá mě svým mírným a pasivním vzhledem, a tak si umiňuji, že si s ní popovídám, že… ale zkuste to! Je mi odpudivá, jako mi byli ten Polák a Bruschetti. Vím, že je to ošklivé, ale ten idiotský výraz mě ochromuje. Vím, že její postavení je smutné… a přece u Anitchkoffových byla stejná.
Eh bien c’est ça, et les traits et l’expression. Joignez à cet extérieur un air langoureux, qui se trouve d’ailleurs dans tous les mannequins dont je viens de vous parler, une démarche lente mais si lourde qu’en l’entendant on dirait un homme. Une voix traînante et faible, elle avale les mots. Une lenteur étonnante. Elle est toujours ailleurs, comprend jamais tout de suite puis s’arrête devant vous et vous contemple avec un sérieux qui vous fait éclater de rire ou vous enrage. Souvent elle arrive au milieu de la chambre et reste là plantée sur ses jambes sans savoir où elle est. Ce qui est presque le plus énervant c’est comme elle ouvre les portes, l’opération dure si longtemps que chaque fois j’ai envie de me précipiter et de l’aider. Je sais qu’elle est jeune, dix-neuf ans, je sais qu’elle a toujours été malheureuse, qu’elle est dans une maison étrangère où elle n’a pas un ami, pas un être avec lequel échanger ses pensées... souvent elle me fait de la peine, m’attendrit par son air doux et passif alors je prends la résolution de causer avec elle, de... mais allez-y donc ! Elle m’est répugnante comme me l’étaient le Polonais et Bruschetti. Je sais que c’est mal, mais cet air idiot me paralyse. Je sais que sa position est triste... pourtant chez les Anitchkoff elle était la même.
Když mě má o cokoli požádat, například poprosit, abych něco zahrála na klavír, prožívá tatáž zaváhání a muka, jaká bych prožívala já, kdybych žádala o pozvání na večírek nebo na ples.
Pour me demander la moindre chose, pour me prier de jouer quelque chose au piano par exemple, elle éprouve les hésitations et les tortures que j’éprouverai en demandant une invitation de soirée ou de bal.
Mám tu výmluvu, že si tady nepovídám s nikým, takže ani ona není výjimkou. Teta je skoro hloupá, vždycky něco poplete, a mě to – je to pošetilé – dráždí hlavně proto, že to nikdy nepřizná a jede a jede dál před lidmi a vykládá věci, které vyslechla ledabyle a které ostatní vědí tisíckrát lépe. Bude se s Gavinim přít o pařížský salon nebo o, zkrátka, pracuji v ateliéru a při jídle doma čtu noviny nebo knihu, je to zvyk, kterého se budu těžko zbavovat, čtu dokonce i při cvičení na mandolínu.
J’ai l’excuse de ne causer avec personne ici, elle n’est donc * pas une exception. Ma tante est presque stupide, elle dit toujours des choses de travers et moi, c’est bête, mais cela m’énerve surtout parce qu’elle n’en convient jamais et va et va devant du monde et raconte des choses qu’elle a entendues n’importe comment et que les autres savent mille fois mieux. Elle discutera avec Gavini sur un salon parisien ou sur bref, je travaille à l’atelier et en mangeant à la maison, lis les journaux ou un livre c’est une habitude dont il me sera difficile de me défaire, je lis même en m’exerçant sur la mandoline.
Takže ta malá nevidí, že by se s ní zacházelo hůř než s ostatními, kromě Paula, který je tu na návštěvě, ale mám výčitky, jenže nemohu jinak!
Donc la petite ne se voit pas plus mal traitée que les autres, sauf Paul qui est ici en visite, mais j’ai des remords mais je ne peux pas !
Cítím se v její společnosti hluboce nešťastná, cesty, které s ní musím podnikat v kočáře, by mi byly opravdovým mučením, kdybych se nedívala z okénka a kdybych na ni, usilovně myslíc na něco jiného, nedokázala zapomenout… Snadno se na ni zapomene, není nic nepostřehnutelnějšího než ta ubohá bytost, ale také nic úmornějšího! Tolik bych si přála, aby si našla místo, kde by mohla být šťastná, a odešla odtud. Stydím se to říct, ale kazí mi mou poušť a můj život v pustině.
Je me sens profondément malheureuse dans sa société, les trajets que je dois faire avec elle en voiture me seraient une vraie torture si je ne regardais par la portière et en pensant très fort à autre chose, ne parvenais à l’oublier.. On l’oublie facilement, rien de plus imperceptible que ce pauvre être mais aussi rien de plus énervant ! Je voudrais tant qu’elle se trouve une condition où elle puisse être heureuse et qu’elle s’en aille d’ici. J’ai honte de le dire mais elle me gâte mon désert et ma vie de désolation
Ach! ta malba! Kdybych to jen dokázala!
Oh ! cette peinture ! Si je pouvais y arriver !