❦
Neděle, 16. února 1879
Dimanche, 16 février 1879
Včera a dnes se mi zdály sny, které ve mně zanechaly dost zvláštní dojem.
Hier et aujourd’hui j’ai fait des rêves qui m’ont fait une impression assez curieuse.
Včera jsem kráčela polem bílých narcisů vyšších než já a vstříc mi šli jeden přes druhého kněží a vojáci, když mi teta řekla, ukazujíc na jednoho z kněží: „Zeptej se ho přece na malého Cassagnaca.“ Zeptala jsem se ho a on mi ukázal muže, který odnášel dítě, a říkal, že už je příliš pozdě. Tu přišla slečna Acardová a přitiskla svou líci k mé, zatímco se na nás díval její manžel: „To nevadí,“ povídám, „brunety a blondýny vedle sebe teprve vyniknou.“
Hier je marchais dans un champ de jonquilles blanches plus hautes que moi et en face de moi venaient pêle-mêle des prêtres et des soldats lorsque ma tante me dit en me montrant un des prêtres: demande lui donc le petit de Cassagnac. Je le lui demandai et il me montra un homme qui emportait un enfant en disant qu’il était trop tard. Alors Mlle Acard vint appuyer sa joue contre la mienne pendant que son mari nous regardait: « Cela ne fait rien, dis-je, les brunes et les blondes se font valoir les unes les autres. »
A dnes v noci jsem byla u pana a paní de Cassagnac.
Et cette nuit j’étais chez M. et Mme de Cassagnac.
Bydleli v bytě s velmi vysokými stropy, bez koberců, a všechny draperie byly z modrého repu a sloužící nosili vesty ze stejné látky jako závěsy. Jenže když jsem prošla předsíní a octla se v jakési čekárně bez koberce a velmi, velmi vysoké, neodvažovala jsem se vejít do salonu. Slečna Acardová zpívala a její manžel přišel spustit závěs, který odděloval salon od pokoje, kde jsem byla. Pak přišel Cassagnac, nabídl mi rámě a prosil mě, abych s ním byla jako dřív. Zdálo se, že se nám jeho žena vyhýbá, byla v růžových šatech a měla nahé paže; byla to její tvář, ale dosahovala mi sotva po rameno. Tu jsme se octli v pokoji takovém, jaký je ve skutečnosti, bez nábytku, a já šla k posteli, na níž nebylo místo matrací nic než prkna a pár cárů papíru.
Ils habitaient un appartement très élevé de plafond, sans tapis et toutes les draperies étaient en reps bleu et les domestiques portaient des gilets comme les rideaux. Seulement ayant traversé l’antichambre et arrivée dans une sorte de salle d’attente sans tapis et très, très élevée, je n’osais pas entrer dans le salon. Mlle Acard chantait et son mari vint baisser la portière qui séparait le salon de la chambre où j’étais. Puis vint Cassagnac et m’offrit le bras en me priant d’être avec lui comme avant. Sa femme semblait nous éviter, elle était en robe rose et avait les bras nus; c’était son visage mais elle ne m’arrivait qu’à l’épaule. Alors nous nous trouvâmes dans une chambre telle qu’elle en réalité, sans meubles et j’allai au lit sur lequel il n’y avait au lieu de matelas que des planches et quelques lambeaux de papier.
„Co je to?“ zeptal se mě Zesnulý.
Qu’est-ce que c’est ? me demanda le Défunt.
„Je to překlad ‚Dvou holubů‘.“1 A dala jsem se do zpěvu, ale slečna Acardová zpívala nahlas a nedaleko, šli jsme k ní, ale zdálo se, že se schovává, a nakonec jsme se setkali on, já, ona a moje teta na schodišti, které se podobalo tomu v Théâtre-Historique. Slečna Acardová si zapínala živůtek a byla zjevně v… jistém stavu. „Schovávám se,“ říká, „protože mě má postava uvádí do rozpaků. Jinak bych byla milejší.“ Dobrou půlhodinu jsem ji hledala, abych jí odpověděla, že když je žena krásná a má tak půvabný hlas, je vždycky milá, ale nenašla jsem ji a musela jsem odejít, aniž jsem jí cokoli řekla. Sen byl tak zřetelný, že celý den čekám, kdy bude pokračovat.
C’est la traduction des « deux pigeons ». Et je me mis à chanter mais Mlle Acard chantait tout haut et pas loin nous allâmes vers elle mais elle semblait se cacher et enfin nous nous sommes rencontrés lui, moi, elle et ma tante sur l’escalier qui ressemblait à celui du Théâtre-Historique. Mlle Acard boutonnait son corsage et était visiblement dans un état... intéressant. Je me cache dit-elle, parce que ma taille me rend confuse. Sans cela je serais plus aimable. Je passai une bonne demi-heure à la chercher pour lui répondre que quand on est belle et quand on possède une voix si charmante on est toujours aimable, mais je ne la trouvai pas et fus obligée de m’en aller sans lui avoir rien dit. Le rêve était si distinct que je m’attends toute la journée à ce qu’il continue.
Byla jsem u Gaviniových, kde je plno lidí, mimo jiné markýz de Châteaurenard, který včera podal demisi z funkce státního rady a jemuž všichni blahopřáli.
Je suis allée chez les Gavini où il y a beaucoup de monde, entre autres le marquis de Châteaurenard qui a donné hier sa démission de conseiller d’Etat et que tout le monde complimentait.
A pak jakýsi bonapartista už jistého věku, ale jehož způsoby mi připomněly Dumasovy mušketýry a Cassagnaca slečny Acardové.
Et puis un bonapartiste d’un certain âge déjà mais dont les manières m’ont rappelé les mousquetaires de Dumas et le Cassagnac de Mlle Acard.
Náš byt je velký a krásný a prázdný!
Notre appartement est grand et beau et vide !
Bože můj, co je tedy třeba udělat, abych už tak nežila!! Vdát se. Inu! já vím dobře, jenže zrovna to by se mi aspoň přijatelně mohlo podařit, kdybychom přijímaly hosty. Jsem cizinka, hezká, originální; bylo by z čeho složit zcela vybranou společnost…
Mon Dieu que faut-il donc faire pour ne plus vivre ainsi !! Me marier. Eh ! je sais bien, mais je pourrais justement trouver à me marier à peu près convenablement si nous recevions du monde. Je suis étrangère, jolie, originale; il y aurait de quoi composer une société tout à fait bien...
V sobotu mi vyhubovali:
Samedi j’ai été grondée:
„Nechápu, že při svém nadání máte s malováním takové potíže.“
- Je ne comprends pas qu’avec les dispositions que vous avez vous ayez tant de difficulté à peindre.
Ano, ani já to nechápu; ale jsem ochromená. Už není proč bojovat. Je třeba umřít. Bože můj, můj dobrý Bože.
Oui, je ne ne le comprends pas non plus; mais je suis paralysée. Il n’y a plus à lutter. Il faut mourir. Mon Dieu, mon Bon Dieu.
Není tedy už od nikoho co čekat. Pobuřující na tom je, že jsem právě bez nejmenší potřeby naplnila krb dřevem, protože mi vůbec není zima… zatímco snad v témž okamžiku jsou nešťastníci, kteří mají hlad, kteří mrznou a pláčou bídou… To jsou úvahy, které okamžitě zastaví slzy, v jejichž prolévání si libuji. Možná je to jen představa, ale myslím, že bych snad měla stejně ráda úplnou bídu, protože to už je člověk na dně, nemá se čeho bát; a hladem se neumírá, dokud má člověk sílu pracovat.
Il n’y a donc plus rien à attendre de personne. Ce qu’il y a de révoltant c’est que je viens de remplir de bois la cheminée sans aucune nécessité car je n’ai pas du tout froid... tandis que peut-être au même instant il y a des malheureux qui ont faim, qui ont froid et qui pleurent de misère... Ce sont là des réflexions qui arrêtent immédiatement les larmes que je me complais à répandre. Ce n’est peut-être qu’une idée mais je crois que j’aimerais autant la misère complète car alors on est au fond, on n’a rien à craindre; et on ne meurt pas de faim tant qu’on a des forces pour travailler.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „deux pigeons“ – La Fontainova bajka Les Deux Pigeons (česky „Dva holubi“). ↩