Středa, 5. února 1879

Tak. Byli jsme ve Versailles. První den Gambettova předsednictví. Jeho projev, který přečetl, byl přijat s nadšením, a kdyby byl ještě horší, dopadlo by to stejně. Gambetta četl špatně a odporným hlasem. Jako předseda nemá žádnou míru, a když člověk viděl Grévyho, ptá se, co tu ten muž vůbec pohledává. K předsedání sněmovně nestačí mít talent, je třeba zvláštního založení. Grévy předsedal se strojovou pravidelností a přesností. První slovo jeho věty se podobalo poslednímu. Gambetta má crescenda, zpomalení, rozšiřování a zužování; pohyby hlavy, vzestupy a pády… když si vzpomene, že se musí držet na uzdě… Zkrátka buď byl nesouvislý, nebo je velmi, velmi prohnaný.
Cestovali jsme s Rouherem, který byl velmi laskavý; jenže protože nebylo místo, nastoupili jsme do druhé třídy. S Rouherem se vždycky něco přihodí.
Jenže ono je to tak, vrátila jsem se a opravdu nevím, k čemu…
napříč stránkou
Gavini byl s námi a cestou jsem poslouchala historky ze Shromáždění z let 1849–51.
Nikdo mě tedy z té pouště nevytáhne! Bůh tedy neslyší! Je možné, abych shnila v té samotě, v té opuštěnosti!
A moji rodiče zůstávají klidní. Já už nemohu. Nevíte, co je to za ponižující strach, když člověk vidí, jak stárne v poušti! Je to cosi ohyzdného.
Ach! to není kvůli mně, to vám přísahám, při Grévyho hlavě, chcete-li. Ale jsou to ti druzí, kdo si říkají: inu, a co je s tou a tou slečnou? Mezi třinácti a sedmnácti lety mě bylo příliš vidět v divadle, na ulici a na dostizích v Nice a potom v Itálii. A od té doby, co žiji v ústraní, mě musí pokládat za starou.
Je mi koneckonců dvacet let. Pro dívku je to dost. Lidé se ptají, proč nechodím do společnosti. Ptám se na to i já. Rodina jistě čeká, až vyrostu. Ošklivím, dobře to vidím, a přes mou zdánlivou veselost nenávist neklid, zoufalství, nuda, strach… dávají mé tváři cosi nepříjemného. A pak je hloupé, že pláču, když to píšu, ale protože sama sebe nenávidím, mám dojem, že mě všichni budou mít za protivnou, a bojím se všude a všeho.
A být v poušti! Nikoho nevidět! Chodit do Sněmovny, mít pořád strach, že vás budou mít za bůhvíjakou ženskou, a pak chodit do Sněmovny docela obyčejně s tetou, seznámit se ve vlaku s několika poslanci, a tihle poslanci, kteří vás nevídají ve společnosti, se ptají proč. Držíme smutek, ale nedrželi jsme ho vždycky a nebudeme ho držet navždy. Je to nesmyslné. A nikdo neví, že každý den kousek umírám, a nikdo mě neslyší!
Bůh… Ach! ano, je to krásná útěcha, ale ne, když je člověk tam, kde jsem já! Koneckonců se nudím! Lidé se rozněžňují nad osudem vězňů, kteří léta chřadnou v cele. Což nejsem v tom nejstrašnějším vězení? Což si každý den nedrásám nehty o neviditelné zdi, které však nejsou o nic méně neúprosné, němé, beznadějné!
Bože můj, zachraň mě, zachraň mě, zachraň mě!