Sobota, 11. ledna 1879

na okrajinote de Marie sur la page de titre du Livre 84
1879 Začala jsem kreslit 4. října Rosalie? začala jsem malovat v pondělí 30. září 1878 dostala jsem medaili v úterý 14. ledna 1879 Úterý, čtvrtek 27. června 1878 Neděle 27. ledna 1878 těch pět žen. Kniha 77, strana 177, pasáž o milencích, která mi dělá čest. klidné ujednání, kniha 83, s. 140 černý klobouk jako ten ze Sodenu.
A dokonce i malířství! Breslau zná umělce, chodí k velkým malířům, vídá jejich ateliéry; kdežto já! V ateliéru se domnívají, že se pohybuji ve společnosti a že tam mám všechny myslitelné styky, a to spolu s mým jměním mě odděluje od ostatních a nedovoluje mi požádat je o cokoli, jako to dělají mezi sebou ony, aby se dostaly k nějakému malíři nebo navštívily ateliér… Posuďte sami, jak hluboká je má bída.
Amélie mě srdečně nenávidí, ďas ví proč, ale je zdvořilá, ba dokonce milá. S ostatními vycházím dobře. Ráda bych se usmířila s Breslau, která by mi byla velmi prospěšná, a přitom se mi nechce, je prolhaná a někdy falešná, ačkoli má pověst přímosti a hrubé upřímnosti, a právě to se mi nelíbí nejvíc. Je to zmrzačená povaha a vedle dobrých vlastností v ní najdeme zlobu, nízkost, ba i zbabělost.
Říká o Amélii to nejhorší, co se dá, a pak jí jde s upřímným výrazem povědět, a to nahlas, že o ní mluvím zle; hloupost, jistě, ale proto to není o nic méně odporné. Ona sama nic proti tomu nemá, a naskytne-li se příležitost, k usmíření dojde.
Pravda je, že když náhodou překroutí má slova, pronesu hned přede všemi, a aniž se na ni obrátím, proslov, který ji rozdrtí, a ona na něj za deset minut odpoví nějakým šlehem, kterému nikdo nerozumí, protože většina je zabraná do kreslení a jsou to cizinky, a se kterým je sama spokojená, ale který povětšinou nikdo neslyšel. A když ho někdo uslyší a je to něco rozumného, odpovím na něj tak, že se obrátím k celému shromáždění, a poslední slovo zůstane mně. Odtud ten hněv.
Celý týden jsem poctivě pracovala, až do deseti hodin v sobotu večer. Pak jsem se vrátila domů a dala se do pláče. Až dosud jsem se vždycky obracela k Bohu, ale protože mě vůbec neslyší, už v něho nevěřím… skoro. Jen ti, kdo ten pocit zažili, chápou celou jeho hrůzu. Nejde o to, že bych chtěla ze ctnosti kázat náboženství, ale Bůh je velmi pohodlná věc. Když se člověk nemá na koho obrátit, když je se svými prostředky u konce, má Boha. K ničemu to nezavazuje, nikoho to neznepokojuje a člověk má nejvyšší útěchu.
Ať existuje, nebo ne, je třeba v něho bezpodmínečně věřit, anebo být velmi šťastný, to se pak bez něho člověk obejde. Ale v zármutku, v neštěstí, zkrátka ve všech nepříjemnostech je lépe umřít než v něho nevěřit. Bůh je vynález, který nás zachraňuje před konečným zoufalstvím.
Pomyslete jen, co to je, když ho vzýváte jako své poslední či jediné útočiště, a přitom v něho nevěříte.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „speech“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Inde ira“. ↩