Úterý, 10. prosince 1878

Zdálo se mi, že Robert Mitchell večeří v Grand Hôtelu vedle mě a říká mi: „Slečno Marie.“
„Odkud znáte mé jméno?“ „To je tajemství.“ „Které je lépe nezkoumat!“ pravila jsem hrobovým hlasem.
„Ale,“ pokračovala jsem, „promiňte, pane, že se vás ptám na něco nediskrétního, proč jste si oholil vousy, které byly tak krásné?“
„Protože plešatím.“
A skutečně si oholil své krásné černé vousy; přesto byl sen zábavný, neboť ten podřadný Cassagnac mě dobře zná, ovšem vždycky jen ve snu.
Nevím, proč píši tuhle pitomost, na kterou jsem myslela při oblékání a v kočáře během čtyř pochůzek.