Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 16. října 1878

Je to hloupé — ale ze závisti těch žen je mi smutno. Je to tak malicherné, tak nízké, tak ošklivé. Nikdy jsem neuměla závidět.
Lituji, že nejsem tím, čím je druhá — skláním se před převahou, mrzí mě to, ale skláním se. Zatímco ta stvoření… jsou to připravené rozhovory, malé úsměvky, když se mluví o někom, s kým je profesor spokojený, slova na mou adresu za řeči o jiné — jimiž se dokazuje, že ateliérové úspěchy nic neznamenají. Dospělo se konečně k závěru, že soutěže jsou hloupost — tím spíše, že Lefebvre má špatný vkus a miluje jen kresby hloupě kopírované z přírody — a Robert-Fleury není kolorista.
Stručně — mistři jsou neschopní navzdory své slávě — a takto to posoudily slečny Amélie, Breslauová a Nordgrenová. Zcela s nimi souhlasím, když říkají, že ateliérové slávy nejsou ničím. Neboť přinejmenším dvě ze tří zůstanou žalostnými průměrnostmi, přičemž budou u ostatních žákyň platit za umělkyně prvního řádu. Mě žákyně vůbec nemají rády — ale mistři jsou spokojeni. Je tak zábavné slyšet ty ženy říkat pravý opak toho, co říkaly před deseti měsíci, když byly jisté, že dostanou medaile nebo první místa. Je to zábavné, protože je to jedna z oněch komedií, které se hrají všude na světě — ale leze mi to na nervy. Snad proto, že mám nakonec povahu poctivou.
De Daillensová říká, že mi hodně promíjí — protože: Marie má nejpoctivější povahu, jaká existuje.
Ty ateliérové mrzutosti mě otravují, dráždí — navzdory mým úvahám. Jsem vpravdě drzá, že je předstihuji.