Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 16. října 1878

Je to hloupé — ale závist těch žen mi dělá bolest. Je to tak malicherné, tak nízké, tak ošklivé. Nikdy jsem neuměla závidět.
Lituji, že nejsem tím, čím je druhá — skláním se před nadřazeností, mrzí mě to, ale skláním se. Zatímco ta stvoření… jsou to připravené rozhovory, malé úsměvky, když se mluví o někom, s kým je profesor spokojený, slova na mou adresu za řeči o jiné — jimiž se dokazuje, že atelierové úspěchy nic neznamenají. Dospělo se konečně k závěru, že soutěže jsou hloupost — tím spíše, že Lefebvre má špatný vkus a miluje jen výkresy hloupě kopírované z přírody — a Robert-Fleury není kolorista.
Stručně — mistři jsou neschopní navzdory své slávě — a takto to posoudily slečny Amélie, Breslauová a Nordgrenová. Zcela s nimi souhlasím, když říkají, že atelierové slávy nejsou ničím. Neboť přinejmenším dvě ze tří zůstanou žalostnou průměrností, přičemž budou procházet za umělkyně prvního řádu u ostatních žákyň. Mně žákyně vůbec nemají rády — ale mistři jsou spokojeni. Je tak zábavné slyšet ty ženy říkat pravý opak toho, co říkaly před deseti měsíci, když byly jisté, že dostanou medaile nebo první místa. Je to zábavné, protože je to jedna z oněch komedií, které se hrají všude na světě — ale dráždí mě to na nervy. Snad proto, že mám nakonec povahu poctivou.
De Daillensová říká, že mi hodně promíjí — protože: Marie má nejpoctivější povahu, jaká existuje.
Ty atelierové bídy mě unavují, dráždí — navzdory mým úvahám. Jsem vpravdě drzá, že je předstihuji.