Sobota, 28. září 1878

Doenhoff u nás večeřel. Pět minut před jeho příchodem máma dostane depeši, kterou téměř násilím přečtu a zabavím — neboť je od onoho strašáka.
„Dobrá,“ řeknu, „můžete si být jista — udám ho policii.“
Na to se odehraje odporná scéna. Odejde ze salonu a zamkne se. Jdu za ní a říkám, ať jde do salonu a nedopouští se té neslušnosti, aby tam Doenhoff zůstal sám. A tu se vrhne na zem v epileptickém záchvatu, křičí, ječí.
Ať mě nebe rozdrtí, jestli jsem pronesla jedinou hrozbu nebo hrubost. Jenom jsem se při pohledu na ty křeče pokřižovala se slovy: „To je strašný skandál — ale co jen může být mezi vámi a tím netvorem? Jste hrozná žena.“ Víte, co udělala? Vrhla se z okna — a kdybych ji nebyla chytila za šaty, byla by z toho bývala pěkná historie. Já nikdy nekřičím jako ženy — ale čím je to vážnější, tím jsem klidnější.
„Jestli to tak je,“ říkám, „dám tě zavřít do blázince. Víš vůbec, že to už překračuje všechny meze? Jsi šílená.“
Tu se dala do ječení: „Ona mi rozmlátí obličej pěstmi (doslova), bojím se, ach, Bože, bojím se!“
Milý Nicolas naslouchal za dveřmi — a co by si o mně pomyslel každý muž, který by takové věci slyšel?
Záměrně či nezáměrně pracují tak dokonale na mé zkáze, s tak vytříbenou záludností, až to považuji za výsledek jakéhosi otupění. Je mi z toho nanic.
Nevím, zda jsem obklopena šílenci nebo lidmi ukrutnými. Nechci je omlouvat — neboť kdybych je začala omlouvat, bude si o nich každý myslet hrůzy, a moje zdánlivá velkorysost je zatíží desetkrát více než útoky, které by přičetli mé špatné náladě.
Špatná nálada — tady, v tomto pekle!!!
Doenhoff tu pořád byl — konečně jsme vstoupili do salonu a zůstali v klidu až do jedenácté hodiny večer.
Coubovi nás přišli navštívit.
Jaký ubohý život. A přece je třeba se smířit s tímto peklem drobných, malicherných, odporných muk.
Robert-Fleury byl opět se mnou velice spokojen a zeptal se, zda jsem malovala.
„Nikoli, pane.“
„Ach, slečno, to není hezké — víte přece, že to bylo domluveno. Jste opravdu vinna, nepracujete-li hodně.“
A kdybyste věděli, jak je střídmý v pochvalách — není špatné je už velmi silné kdežto — a já jsem dostala: dobré, dobře, velmi dobře…
Ale stojí za to žít jen pro toto? Jsou chvíle, kdy bych zemřela s radostí. Poslyšte — budu předstírat, že se vracím k chemii, budu brát dvě lekce měsíčně, to mi poskytne příležitost získat jedy. Kapka kyseliny pruské a vše bude dobře.
Mme Abaza mi píše z Florencie. [Chybí]
Nejsem dostatečně zběhlá v politických pletichách, abych prorokovala z indicií — ale cítím, že se Císařství brzy vrátí, a tvrdím vám to navzdory všemu, co lze říci. Ne tehdy bylo třeba „zacpat si uši, zavřít oči a čekat, až ten orkán přejde“ — ale nyní, a vážně.
škrtnutoAčkoli je to přepychové trápení, ráda bych se bez něj obešla. Za jiných okolností to bude možná jen ohavná zábava.
Dávám přednost i nejukrutnějším bolestem před malými poniženími. Vše, co mě trápí, patří k žalům sprostým. Neštěstí povznáší. Ponižující pletichy snižují. Jsou dvě sprosté věci, z nichž plyne veškerá ostatní bída: peníze a společenské postavení. To jsou sprosté nepříjemnosti Nemoci, smrt, pořádná úplná zkáza — to se snáší, má-li člověk srdce a víru v Boha. Ale malé bídy odporné, sprosté, takřka nepostižitelné — to se nesnáší.
Pokud jde o milostné žaly — mohou být ukrutné, mohou zabít — ale zařazují se do žalů zábavných.
Řeknou, že dávám přednost jiným mukám proto, že je nemám. Nuže — zeptejte se člověka, který mnoho trpěl, který trpí mnoho, zda by se se mnou chtěl vyměnit — a není-li to poslední darebák, nebude chtít.
Tedy moje situace je nejhroznější na světě? Zajisté — jsou lidé, kteří umírají hladem, pracují pro obživu… ano, ano, vím — ale to se odehrává v jiné sféře a bylo by třeba naladit se na jiný tón, abychom o tom mluvili. Rozumíte mi — nechytejte mě tedy za slovo.
Je druhá hodina — prolistovala jsem brožuru o císařském princi; vyprávějí se v ní dojemné příhody, aby se lidé obměkčili. Plakala jsem skoro celou dobu.
Vrátí se, ten malý — i kdyby jen proto, aby mě učinil hluboce nešťastnou.

Poznámky

Pozn. překl.: Kyselina pruská (kyanovodík) je rychle působící smrtelný jed. ↩
Císařský princ (Napoleon Eugen Ludvík, 1856–1879) byl jediný syn Napoleona III. a císařovny Evženie, tehdy žijící v exilu v Anglii. Zahynul v anglo-zuluské válce 1. června 1879, čímž skončily dynastické naděje bonapartistů. ↩